Dědicové rozpadu

Každý rok na podzim se na zámku v německém Scheinfeldu koná takzvané schwarzenberské setkání, jehož účastníci - spisovatelé, vědci, politici, publicisté - rozmlouvají tři víkendové dny o problémech českého a slovenského veřejného života. Setkání, které se uskutečnilo o posledním říjnovém víkendu, v pořadí šesté, bylo svoláno na téma Poločas transformace? Slovenská a česká společnost osm let po pádu komunismu. V průběhu konference se ukázaly dva zcela odlišné způsoby, jimiž česká, respektive slovenská veřejně politická scéna reflektuje sebe samu. Politická současnost obou států vykrystalizovala v referátech a diskusních vystoupeních ve dvě základní otázky. Ta slovenská zní: Je tamní opozice před parlamentními volbami připravena na všechny varianty možného chování HZDS včetně té extrémní, že volby vůbec nebudou?

Stručné shrnutí české otázky by vypadalo asi takto: Je-li pravda, že identita nového státu po roce 1993 z velké části čerpala z klausovské filozofie vlastní výlučnosti, je nutné projít marasmem, který s sebou přináší náraz reality, nebo lze jeho dopad změkčit tím, že z této identity bude i v „pobalíčkové“ době něco zachováno?

Čas na katastrofický scénář

Obě otázky nasvědčují, že v „poločase rozpadu“ se dědicové někdejšího společného státu ocitli na rozcestí, kdy volba nové cesty může zpochybnit význam toho, co následovalo po rozdělení státu. Přitom se nedejme zmást tím, že na Slovensku konflikt mezi minulostí a budoucností probíhá…