Blíží se den D

Konečně dochází na lámání chleba. Parlament minulý týden ve druhém a třetím čtení projednal zákon o komisi pro cenné papíry a poslanci také schválili novelu zákona o bankách. Vláda se navíc shodla na návrhu novely zákona o investičních společnostech a fondech a přijala Pilipovu velmi kritickou zprávou o situaci na kapitálovém trhu. V souvislosti s tím se opět rozhořela debata o příčinách zoufalého stavu našeho kapitálovém trhu a správnosti kuponové privatizace. A opět zaznívá celá řada mystifikací.

Mýtus třetí vlny

První mýtus šíří Tomáš Ježek. Do poloviny roku 1992, kdy byl ministrem privatizace on, bylo prý vše v naprostém pořádku. Problém údajně nebyl a není v kuponové privatizaci, ale v tom, co následovalo po ní. Ano, většina současných potíží skutečně souvisí s tím, co se dělo, respektive nedělo v okamžiku, kdy kuponová privatizace skončila, ale nelze tím odbýt vše. Je například jasné, že investičních fondů bylo povoleno příliš, a stejně tak je jasné, že první zákon o investičních společnostech a fondech byl špatný. Omyl také byl, že tak velký prostor v privatizaci získaly bankovní investiční fondy. A jít můžeme ještě dál: zásadní chybou bylo, jak byl sepsán Obchodní zákoník. V českých akciových společnostech totiž platí princip „vítěz bere vše“. Kdo má 51 %, nemusí se s ostatními akcionáři bavit. Kdyby existovala povinnost, že v představenstvech a dozorčích radách budou mít své zástupce i menšinoví akcionáři, mohla existovat účinná ochrana drobných akcionářů od začátku, a to ve všech akciových společnostech včetně fondů.

Někteří politici (například Roman Češka) pořád opakují, že první léta měl český kapitálový trh sloužit především ke koncentraci majetku, tedy k nalezení většinových vlastníků. To je pochopitelně nesmysl. Ostatně nic podobného občanům nikdo nikdy neřekl: mluvilo se naopak neustále o tom, že jsme se stali národem akcionářů. I kdyby měl ale kapitálový trh sloužit především k soustředění kapitálu a nalezení většinových vlastníků, je způsob, jakým se tak stalo, nepřijatelný. Práva drobných akcionářů byla prakticky pošlapána. Mnohým z nich tak zůstaly bezcenné akcie, a to nikoliv proto, že by v rámci volné soutěže a svobodného trhu špatně investovali, ale protože je někdo silnější vyšachoval ze hry. Navíc mnoho podniků, které se mohly stát hvězdami kapitálového trhu, bylo z veřejné obchodovatelnosti staženo.

Ztracené miliardy

Sporná je i efektivita tzv. třetí vlny. V bezpočtu případů totiž ti, kteří v podnicích získali majority, za ně zaplatili nesmyslně vysoké částky a nyní situaci řeší tím, že firmu tunelují. Mnozí odborníci mluví o tom, že bude muset přijít ještě čtvrtá vlna, tedy vlna bankrotů, po níž se teprve objeví konečný vlastník.

Další mystifikace, na niž je třeba upozornit, je otázka, kolik se vlastně při privatizaci „ztratilo peněz“. Někteří lidé z koalice mluví o „pár miliardách“, opozice naopak tvrdí, že jde o stovky miliard. Pravda je někde uprostřed. Budeme-li totiž mluvit o čistých krádežích typu C. S. Fondy nebo Trend, vejdeme se možná pod deset miliard. Budeme-li ale mluvit o zneužívání peněz akcionářů a podílníků k nákupu majorit, o obchodech nevýhodných pro akcionáře a o akciích podniků, s nimiž se již veřejně neobchoduje, dostaneme se téměř jistě k desítkám miliard. A pokud k tomu připočteme transformaci investičních fondů v holdingové společnosti, ocitneme se u ještě větší částky.

V zájmu levice i pravice

Konečně nejaktuálnějším, a proto i nejnebezpečnějším mýtem je představa, že po zřízení komise pro cenné papíry se všechno změní doslova přes noc. Není to samozřejmě pravda. Vznik komise je sice velmi důležitý, ale z počátku, než komisaři získají praxi, jde především o pozitivní signál. Signál, který říká, že český kapitálový trh se chce napříště řídit stejnými pravidly jako standardní západní trhy. A že zahraniční investoři takové znamení potřebují, není sebemenších pochyb. Kdy komise začne efektivně fungovat, je pak otázka času: komisaři budou sice dobře zaplaceni, nicméně nezapomínejme, že skutečných odborníků je u nás minimum a i po svém jmenování zůstanou především lidmi.

V jaké podobě budou nakonec všechny zmíněné novely zákonů přijaty, si musíme počkat na konečné jednání ve sněmovně i v Senátu. Zajímavé však bude sledovat, kdo z poslanců předkládá jaké pozměňovací návrhy a jak nakonec budou poslanci a senátoři hlasovat. Tentokrát totiž dělící čára nepůjde podle stranického klíče. A je to tak správné: fungující a transparentní kapitálový trh je v zájmu levice i pravice. Většina navrhovaných změn má však mocné odpůrce a stačí se probrat seznamem stranických sponzorů, aby člověk chápal, kdo bude mít eminentní zájem na tom, aby se na kapitálovém trhu nic neměnilo. Takže uvidíme.