Quid pro quo

Čínská oficiální místa moc neotálela a vzápětí po středečním summitu Clinton - Ťiang oznámila opětovnou normalizaci vztahů. Vzhledem k tomu, že schůzka nebyla nijak zvlášť srdečná a vyplynulo z ní jen málo, co by nebylo více méně známo předem, nelze než vyvozovat, že o této „normalizaci“ bylo - alespoň v Pekingu - rozhodnuto předem.

Konec iluzí a zbožných přání

Řada pozorovatelů soudí, že jediný skutečný význam setkání spočíval v tom, že se vůbec uskutečnilo. To by asi bylo příliš příkré hodnocení. Vrcholná schůzka představitelů dvou nejdynamičtějších mocností snad přece jen nějaký výsledek přinesla - Čína a USA jsou konečně schopny vcelku věcného dialogu bez předsudků a iluzí. Připomeneme-li si, že ještě před dvěma roky Američané Ťiangovi takovou státní návštěvu odmítli a před pouhým rokem a půl proběhla mezi oběma zeměmi u příležitosti prezidentských voleb na Tchaj-wanu ostentativní demonstrace síly v Tchajwanské úžině, je nynější pragmatický postoj obou vůdců rozhodně pokrokem.

Čínsko-americké vztahy prošly za posledních 20 let křivolakou cestou. Počáteční sblížení po Nixonově otevření Číny v 70. letech bylo jasně účelovým tahem na šachovnici studené války, vyvolalo však na obou stranách obrovskou euforii a nerealistická, naivní očekávání. Studentské demonstrace na Tchien-an-men a jejich potlačení v červnu 1989 přinesly prudký obrat a dočasné zmrazení vzájemných vztahů. Z izolace Číně pomohly až diplomatické aktivity během krize v…