Rozjímání mezi býlím a bolševníky

Předminulý týden uveřejnily Lidové noviny fejeton Petra Pitharta („Růst a zarůstat“), v němž předseda Senátu uvažuje o svém vztahu k prostým zemědělcům a o krajinotvorné úloze jejich práce. Příběh je jednoduchý. Panu předsedovi se letos poprvé po pětatřiceti letech nepodařilo vystoupat „na stráně nad městečko v severním pohraničí“, odkud pochází jeho žena. Dříve tam prý byly louky, pole a pastviny, dnes však stráně zarůstají ostružiním, bodláky a bolševníky.

Pláč městského intelektuála

Pithart v LN dále píše: „Louky ztrácejí barvu v neurčité šedivé hnědi. Objevují se náletové keře, zítra stromky, pozítří stromy. Kdo to nevidí, je slepý. Komu to nevadí, toho se bojím.“ A o kousek dál pokračuje: „Mnozí ekonomisté již přestali tvrdit, že zemědělství je odvětvím hospodářství jako jiná odvětví… Ničemu ale neporozumí, kdo neporozumí tomu, že rolník je netypický homo economicus… Nezaseje až tehdy, kdy srovnatelně prodělečný živnostník to už dávno zabalil a zakládá další firmu nebo sedí v čekárně sociálky. Rolník nemůže na čas vypnout krávu, uložit pole do skladu, zasít, až když klesnou úroky z úvěru. Rolník mate ekonomy, protože se chová neracionálně.“

Sentimentalita ve vztahu k vesnici a zemědělství má v Čechách hlubokou tradici už od minulého století, kdy česká literatura popisovala vesničany jako bytosti ryzejší, zemitější a poctivější než obyvatele měst. Nikdo ze spisovatelů, jako byl Holeček, ale nikdy netvrdil, že by zemědělci neměli…