Přísně tajné zločiny SS

Česká armáda utržila další ostudu, v tuzemsku ještě ne zcela doceněnou. Počátkem září totiž generálové zakázali veřejnosti přístup k části světově proslulého archivního Fondu německé armády z druhé světové války. Tento soubor, v českých médiích nepřesně označovaný jako archiv SS, pomohl během několika posledních let k stíhání válečných zločinců, skrývajících se například i v daleké Austrálii. Zákaz vyšel ze sekce obranné politiky, podřízené generálu Radovanu Procházkovi, a podepsal jej jeho zástupce plukovník Jaroslav Hudec. Proč? To Hudec vysvětluje stručně: „Neřeknu vám ani větu!“

Pozor, zloděj!

Mánie generála Procházky „utajovat“ všeobecně známá fakta či přístupné dokumenty je v zasvěcených kruzích známá. (Tentýž generál Procházka nechal před dvěma lety utajit plány bunkrů stavěných na našich hranicích před druhou světovou válkou a vůbec mu nevadilo, že kompletní kopie dokumentů vlastní i německý vojenský archiv ve Freiburgu a že „nepřítel“ je dopodrobna zná.) Ještě horší ovšem je, že šéfové rezortu jsou ochotni Procházkovi tuto hru na tajemství tolerovat, a dokonce ji hrát s sebou.

Náměstek ministra obrany Vladimír Šuman vysvětluje uzavření fondu tím, že prý „existovala možnost ztráty některých dokumentů“. Sám o sobě je to těžko pochopitelný argument. Vždyť z archivu, do kterého měl od roku 1990 přístup každý dospělý smrtelník, se podle jeho správců nikdy nic neztratilo, navíc sem už dva poslední roky skoro nikdo nechodil (letos dva badatelé z ministerstva obrany). Šuman ale trvá na svém: „Přesto existovaly signály, že by se část archivu mohla ztratit.“ Stejně se na věc - alespoň podle mluvčího Milana Řepky - dívá i ministr obrany Miloslav Výborný.

Kdo by ale tím údajným zlodějem mohl být? O všechny dokumenty projevuje podle archivářů velký zájem německý Spolkový archiv. Mezi českou a německou stranou ovšem nikdy neproběhla žádná oficiální politická jednání a podle slov náměstka Šumana či mluvčího Řepky se o „předání archivu do Německa absolutně neuvažuje“. Nicméně malá část fondu měla být našemu západnímu sousedovi postupně zapůjčena. Společnost Deutsche Dienststelle, která dává už padesát let do pořádku zdravotní a sociální dokumenty někdejších německých vojáků z druhé světové války, si z něj chtěla doplnit některé informace. Zápůjčka byla oficiálně schválena - a pak najednou přišel Hudcův zákaz. Náměstek Šuman reagoval na otázku, zda za strachem ze ztráty spisů nestojí právě zájem Deutsche Dienststelle, nefalšovaným překvapením („Jak jste se o tom doslechli? Ta upovídaná státní správa…“), nicméně na ni odmítl odpovědět. Mlčení zachoval i plukovník Hudec.

Mezi absurdity „zvláštního režimu“ patří i fakt, že archiv je dnes „utajen“ i před jeho dosavadní správkyní Zuzanou Pivcovou: i žena, která jeho dokumenty katalogizovala a zná řadu z nich zpaměti, by měla před každým nahlédnutím žádat Šumana o zvláštní výjimku. Podle šéfa sekce utajovaných skutečností na ministerstvu vnitra Jana Frolíka přitom Hudcův rozkaz nemá právní hodnotu: ve smyslu archivního zákona totiž může dokumenty utajit svým podpisem pouze ředitel archivu, což ale Július Baláž neudělal. Na otázku, proč tedy veřejnost do archivu nesmí, Baláž jen krčí rameny: „Nepřísluší mi jakkoli se k věci vyjadřovat.“ Aby si však i on užil příkazů, které mu příslušejí, zakázal alespoň všem svým podřízeným s kýmkoli o dokumentech fondu hovořit.

Opět ve skrýši

Bývalá budova Invalidovny v Karlíně, ve které jsou historické archivy uloženy, vypadá, jako by se tu čas zastavil v padesátých letech. A jako by do něj armáda od té doby neinvestovala ani korunu. Kanceláře vytápěné obyčejnými kamny na uhlí, prastarý nábytek, skoro žádné počítače (těch pár, které ústav vlastní, dostal až letos). Na celý archiv jediná kopírka, darovaná v roce 1991 izraelským památníkem holocaustu Jad Vašem. Vzácné dokumenty jsou zachovány pouze v originálech, neexistují ani „papírové“ kopie, ani mikrofilmy.

Podle Pivcové byl o fond německé armády největší zájem po pádu železné opony. Právníci, historici a archiváři - všichni hlavně ze zahraničí - si prý v místní badatelně podávali dveře. Archivy, během desítek let socialismu přísně utajované, slibovaly mnohá odhalení. Žádný skandál světového formátu se sice neobjevil, nicméně řada dokumentů posloužila: v Austrálii například dopomohly k odsouzení Ivana Poljakoviče, který se na Ukrajině podílel na vyhlazování Židů. V Británii dnes probíhají další čtyři vyšetřování, při nichž válečné zločince usvědčují i dokumenty z karlínského fondu. Informace používají také Američani, Kanaďané či Izraelci.

Archiv obsahuje dokumenty zabavované přímo při osvobozování německým jednotkám či listiny nalezené v budovách sloužících za války Němcům. Nejcennější byly dokumenty německého válečného archivu (Kriegsarchiv der Waffen-SS) zabavené v zámku v Zásmukách u Kolína, kam je Němci převezli z Oranienburgu v roce 1944. Informačně nejzávažnější jsou materiály nazvané KdoS RF-SS a SS-Polizei Regiment Mitte, které formou hlášení a statistik zachycují hromadnou likvidaci Židů na Ukrajině a v Bělorusku. Závažný je i soubor Říšský válečný soud, který dokumentuje praxi německé válečné justice. Fond skrývá i obsáhlou zdravotní a osobní evidenci tisíců příslušníků SS a wehrmachtu a členské karty NSDAP v Sudetech.

Do roku 1958 o tyto fondy nikdo nijak zvlášť nepečoval, byly dokonce nějaký čas uloženy na chodbě zámečku. Pak byly pořádány, část materiálů (Waffen-SS) byla předána do NDR. Od šedesátých do konce osmdesátých let byly fondy využívány i ministerstvem vnitra. Zčásti kvůli stíhání válečných zločinců, zčásti kvůli získání kompromitujících materiálů na lidi zastávající významnější místo ve státní správě obou bývalých německých států. V roce 1990 k nim konečně získala přístup laická i odborná veřejnost. Ne však nadlouho.