Mezi čtyřma očima

Ať nakonec dopadnou tanečky kolem personálních změn v Klausově kabinetu jakkoliv, atmosféra, která je provází, zůstane ještě dlouho dokladem bídného stavu dnešní české politiky. Jakkoliv totiž mají všechny diskutované scénáře ministerských rošád odstartovaných odchodem Jana Rumla z postu ministra vnitra svou partajní logiku, rozumí jim jen několik zasvěcených. Řečeno s klasikem - politika se vzdaluje reálnému životu, mění se v čistou techniku mocenských šachů a strany už nezakrytě upřednostňují své vlastní zájmy nad zájmem státu.

V první řadě jsou tahanice kolem hledání nového ministra vnitra důkazem krize ODS. Jakákoliv strana, která ve svých řadách tak dlouho nemůže najít vhodnou osobu pro obsazení jednoho z nejdůležitějších vládních postů, totiž vlastně přestává plnit jednu ze svých základních funkcí: nefunguje jako „stroj“ na vyhledávání osobností, jejichž prostřednictvím může prosazovat své cíle. A skutečnost, že i členové nejužšího grémia ODS se teprve z televizních zpráv dozvěděli, že Ruml s vědomím premiéra už konzultuje u prezidenta možnost, že by jej nahradil Jindřich Vodička, jehož má pro změnu vystřídat „někdo z poslanců“, je pak v této souvislosti pikantní i smutná zároveň. V takto pohnojené půdě je už každopádně možné ledacos: počínaje nominací zcela neznámého plzeňského advokáta Ludvíka Rösche až po absurdní výstup poslance Igora Němce, který najednou bez jakékoliv konzultace začal v tisku prohlašovat, že tím nejlepším ministrem by byl jeho…