Masaryk jako Mahler

Česká televize uctila šedesáté výročí smrti TGM trojdílným monologem Zdeňka Mahlera nazvaným Ano, Masaryk. Byla to v jistém smyslu tak sugestivní podívaná, že se chvílemi až zdálo, že vypravěč už svůj scénář neinterpretuje, nýbrž že sama jeho osoba se stává předmětem a centrem vlastního podání. Tři hodiny nepřetržitého proudu mahlerovské dikce byly přerušeny jen jednou: příznačně šotem, v němž stařičký prezident přijímá lánské děti. Jinak byl celý čas vyplněn jediným, byť dramaticky vystavěným hlasem - a ovšem příslušně majestátním zjevem. S výjimkou sem tam použitých a věru málo invenčně vybraných archivních záběrů se kamera jakoby fascinována pásla na Mahlerových gestech, na práci rukou jdoucí až do karikatury, na jeho eskamotérsky vztyčovaných prstech či významně roztažené dlani, jež tu plavně, tu energicky rozkrajovala vzduch kolem vypravěčova saka. Režie Zdeňka Tyce zde vlastně byla jen proto, aby nábožně snímala mistrova slova. Filmem Ano, Masaryk byla Mahlerovi poskytnuta jedinečná šance sebeprezentace - a on ji využil bezezbytku. Vypadalo to, že se před našima očima Mahler mění v médium a že „prezident osvoboditel“ v něj reinkarnoval.

Digesty a kompiláty

Recenzent Lidových novin Josef Mlejnek (LN, 27. 9.) ve svém článku upozornil na řadu historických chyb a nepřesností v Mahlerově televizním textu. Jako by však Mahlerovi na něčem takovém záleželo! On přece nikdy nebyl puntičkář. Vždyť už jeho bojovný spis Katedrála se hemží…