Jaká zrada a jaká vlast?

Příjemný a vstřícný starý pán. I neohlášeným návštěvníkům věnuje před brankou své hanspaulské vily celou hodinu, během níž s vytrvalým úsměvem diskutuje o své minulosti. Neskáče nikomu do řeči, cizí názory vyslechne se zájmem. Jmenuje se Jozef Lenárt a ještě před třemi týdny mu hrozilo, že stráví zbytek života ve vězení. Klidný důchod mu zaručil až pražský vrchní soud, který 24. září zastavil trestní stíhání Lenárta (74) a jeho stranického druha Milouše Jakeše (75) pro vlastizradu. Tu měli oba muži podle žalobců z Městského státního zastupitelství v Praze spáchat v prvních hodinách sovětské okupace v srpnu 1968 pokusem sestavit kolaborantskou „revoluční dělnicko- rolnickou vládu“.

Na ambasádě

„Strach jsem neměl a i nadále počítám s tím, že můžu za mřížemi skončit,“ říká Lenárt. „Beru to jako součást zápasu, který pro mě začal v roce 1943, kdy jsem vstoupil do odboje.“ Bývalý československý premiér z let 1963–68 a pozdější normalizační aparátčík ale tvrdí, že ho rozhodnutí demokratické justice nepřekvapilo: „Byla to od začátku haškovská absurdita.“ Lenárt trvá na tom, že se s nikým proti republice a socialismu nespolčoval a jedinou jeho motivací pro účast při jednáních na sovětském velvyslanectví i na Hradě u prezidenta Svobody byla snaha obnovit „socialistickou zákonnost“: aby se „Smrkovský vrátil do parlamentu, Olda Černík na vládu a Sáša Dubček na úvé“.

Vrchní soud dává ve svém usnesení Lenártovi v podstatě za pravdu: podle předsedy…