Nové dvojalbum Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno, vydané brněnskými Indies, odkazuje určitými momenty k nejrůznějším starším projektům obou protagonistů. České i cizí básníky (s akcentem na Bohuslava Reynka) zhudebňovala Bittová na svých předchozích sólových albech. Skladbu Jidiš, která album uzavírá, zní v cyklu starých židovských písní na albu Václavkova sdružení Domácí lékař. S dětmi, konkrétně se svým dívčím sborem Lelky, pracovala Bittová na vánočním albu Kolednice; přítomnost avantgardního cellisty Toma Cory zase evokuje její (na nahrávkách nezachycenou) spolupráci s Fredem Frithem či francouzským kytaristou Ferdinandem Richardem. Enigma akustického zvuku ve skladbě Moře (na text Zuzany Renčové), kdy se sluch marně dohaduje, co to vlastně zní, zase připomíná nevyzpytatelný železný rám, který Bittová rozezvučovala na dávných koncertech s Pavlem Fajtem.
To všechno jsou odkazy k silným zážitkům z minula. A co utkví jako stěžejní, charakteristické z Bílého inferna? Snad jiskřící silové pole mezi Bittovou a Václavkem, osobnostmi, které do spolupráce vstupovaly obtěžkány bohatou minulostí a stylem, jejž si s nimi posluchači spojují. Rozdíl mezi nimi se výmluvně promítá na přístupu k Reynkovým veršům, které každý po svém zhudebňují. Václavek, spjatý s repetitivností, napjatým klidem, rozkmitanou nehybností, texty prostě nechává znít, jeho hlas je pevně předkládá, aniž by chtěl přidávat akcenty a interpretaci. Ani Bittová, v jejímž podání se toho „děje“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu