Dopisy

Já chci Brattona

Reaguji na článek J. Spurného Úklid pod Sochou svobody (Respekt č. 41/97). Autor zde vylíčil „newyorský policejní zázrak“ šerifa Brattona, který ze žumpy zločinu vytvořil obyvatelnou metropoli. Článku bych zatleskal, kdyby zde autor nezneužil mé studie pro MF Dnes „Klidně spěte, je to jenom rakovina“. Ta se rovněž týká zločinu. Kromě mnoha jiných věcí jsem zde vyjádřil pochopení pro albánského prezidenta Berishu. V zemi propadnuvší zvůli a násilí hodlal nasadit armádu, byl Západem tvrdě kritizován a nakonec od myšlenky ustoupil. Několik dnů nato propadla Albánie anarchii.

Respekt mě v článku označil za propagátora diktátorských metod, který nehledá vzor za našimi západními hranicemi. Na následující stránce jsem v umné větné přesmyčce spojen s „nostalgií po časech totality“. Čelí-li člověk v jiných souvislostech bytostem typu spisovatelky Boučkové, lze to přejít s úsměvem. Přečte-li si však nezaujatý čtenář váš článek, musí mne nyní považovat za idiota, který doporučuje nasadit proti somrákům v pražském Sherwoodu tanky a proti kapsářům preventivní popravy. To si snad přece jen nezasluhuji. Zvláště když já jsem zločin - „rakovinu“ - pouze pojmenoval, kdežto pan redaktor již doporučil léčbu. V jeho článku o úspěšném šerifu Brattonovi jsou v sympatickém duchu líčena úderná komanda proti newyorským dealerům drog, nucené práce za vandalství a nepříjemné…