Za patero horami

Město Goražde tvoří nejvýchodnější výspu muslimsko-chorvatské federace v rámci Bosny a Hercegoviny. Celou válku prožilo v obklíčení a teprve v listopadu 1995, když byla podepsána mírová dohoda v Daytonu, město získalo zázemí a úzký koridor do Sarajeva. Ten ovšem vedl horami a improvizovaná cesta se teprve musela postavit. Jízda po ní trvá přes čtyři hodiny a hodí se k ní spíše terénní vůz (vzdušnou čarou to je přitom 50 kilometrů). Oficiálně mohou Goraždané používat i kvalitní cestu, jež vede srbským územím přes pohoří Romanija. Vzhledem k občasnému kamenování a hrozbě represí ze strany srbské policie se každá cesta pojí se strachem. Ani ne tak strachem o život, jako spíše o svoji peněženku. Bosňáci pro jistotu cestují pouze autobusy nebo v kolonách. Někteří ale jezdí bez obav sami. Spolehlivou zárukou k bezpečnému průjezdu jsou desetimarkové úplatky srbským policistům. Jak vlastně žijí lidé v této výspě?

Lesy v ohrožení

Jako každý večer vyráží obyvatelstvo do ulic a zaplní centrum se všemi jeho kavárnami. Mládež korzuje hlavně po nábřeží, dospělí pak procházejí hlavní ulicí, kde se každých pět metrů zastavují, aby mohli pozdravit své známé. Návštěvník se musí proplétat davy lidí jako v Praze na Václavském náměstí, ale to vše platí pouze do desáté večer. I v Goražde totiž za války platila policejní hodina (22.00), po níž bylo zakázáno vycházet. Za čtyři roky se obyvatelům vetřela do podvědomí tak, že ji automaticky dodržují. Jinak ale jen málo…