Jasného poraženého v nedávných volbách v Norsku lze stanovit jen obtížně. Naproti tomu o jejich morálním vítězi nemusíme pochybovat: je jím Carl Ivar Hagen a jeho „ultraliberální“ Strana pokroku, jež dosáhla nejlepšího volebního výsledku ve své čtyřiadvacetileté historii. S podporou 15,3 % norských voličů se tato kdysi zesměšňovaná strana stala druhou největší složkou v norském parlamentu.
Zahraniční média nyní mluví o zarážejícím růstu „pravicového extremismu“ v poklidném Norsku. Některá z nich dokonce prezentovala Hagena jako severské vydání Jean-Marie Le Pena a Stranu pokroku jako obdobu francouzské Národní fronty. Na první pohled jsou patrné jisté podobné rysy. Skutečnost je však méně dramatická: Strana pokroku je kombinací vykalkulovaného populismu, nevyhraněnosti a klesajících sympatií voličů pro tradiční strany, jež jsou si stále podobnější. Ale poslední úspěch je hlavně vítězstvím Hagena jako politika, který díky svému přesvědčivému talentu pro politikaření a bleskurychlé obraty připomíná mnohem více Josefa Luxe než francouzského nacionalistu.
Od Langeho k Hagenovi
Předchůdce dnešní strany vznikl v roce 1973, kdy excentrický chovatel psů Anders Lange vyzval v novinách „všechny, kteří měli poručnictví státu plné zuby“, aby se dostavili na jeho shromáždění v Oslu. Celkem 1500 osob našlo cestu tam, kde počalo protestní hnutí Strany Anderse Langeho za radikální snížení daní, poplatků a státních regulací. Ještě téhož podzimu si strana…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
