0:00
0:00
Kultura20. 1. 19977 minut

Jak se stát slovníkem

Astronaut

Kde jsou ty krásné časy, kdy kupovat Picassova plátna byl málem riskantní čin, kdy výtvarná kritika se bezostyšně vysmívala novému stylu, který dostal označení „kubismus“, kdy Picasso chodíval na kafe ke Gertrudě Steinové a kdy se na hvězdném nebi pařížské školy prvního desetiletí objevil velký rival Henriho Matisse. „Ten rival, ta hvězda - nebo dynamo - se jmenoval Pablo Picasso.“ (Alfred J. Barr jr.) Od oněch let 1907–1909 stoupala sláva Picassa tak strmě jako málokterého umělce naší planety. A nezastavila se ani třiadvacet let po jeho smrti. Zdá se dokonce, že míří vzhůru prudčeji než kdykoliv předtím.

Smrt malířství

↓ INZERCE

Svědčí o tom velká výstava Picasso a portrét, která tento týden končí v Paříži (předtím dominovala výstavnímu životu v New Yorku v Muzeu moderního umění pod názvem Picasso and Portraiture: Representation and Transformation). Provázely ji dlouhé fronty před Grand Palais, odkud si pak lidé nosili igelitové tašky s tlustým katalogem a množstvím suvenýrů. Mánie a mýtus Picasso pokračuje. V čem spočívá lákavost tohoto ojedinělého dekonstruktéra umění, který se stal symbolem destrukce, ale také modernosti založené na narušení, fragmentarizaci a převracení hodnot (nejpříznačněji dokumentovaných právě v portrétu: ucho se stane nosem, na místo úst se objeví oko)?

Picasso převracel umění naruby, ale šlo o umění staré, klasické, akademické, muzeální, o onen tisíciletý výplod lidstva, jakým byl malovaný obraz. Smrt umění je smrtí…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc