Jak podat ruku nepříteli

Zajímavá věc. Hovoříme-li v Izraeli s tamním „levičákem“, tedy stoupencem mírového procesu, narovnání s Palestinci či přímo samostatného palestinského státu, slyšíme na vlastní adresu přibližně tato slova: Proč vlastně uzavíráte deklaraci s Německem? Proč a za co se vůbec omlouváte? Přitom Izrael se v mírovém procesu vzdává své suverenity nad obsazeným územím včetně možnosti pronásledovat teroristy do areálu palestinské samosprávy, kdežto my deklarací neriskujeme vůbec nic.

Jak vidíme, zkušenosti z různých koutů světa jsou přenosné jen velmi omezeně. Nicméně právě zde spočívá společné ohnisko dvou událostí, které plní stránky českého tisku: Izrael předal palestinské samosprávě město Hebron a v úterý přijede do Prahy podepsat česko-německou deklaraci kancléř Helmut Kohl. V obou případech jde o to, jak vyjít s „dědičným nepřítelem“. V obou případech jde také o to, jak najít pro zvolené kroky co nejširší souhlas ve vlastní společnosti. A v obou případech se na této v podstatě nadstranické kauze profiluje pravice a levice.

Kdyby nepřítel zvítězil…

Přestože u nás vyrůstá již třetí poválečná generace, stále se uchovává v paměti válečná zkušenost: kdyby Německo před padesáti lety zvítězilo, český stát a nejspíše i národ by přestal existovat. Zdaleka ne každý u nás si však uvědomuje, že Izrael žije v této zkušenosti permanentně: kdyby prohrál ve kterékoliv z pěti válek během své samostatnosti či v jakékoliv válce budoucí, zmizel by z mapy.

…