Hra na kavárnu

Člověk by měl být asi vděčný za každý pokus ukázat v televizi, že existuje ještě i jiná kultura než jen ta televizní. Taková ušlechtilá představa stála nejspíš u ideje přeměnit pražskou pivnici Paseka jednou týdně na jednu sobotní hodinu v nonšalantní café, kde se budou scházet distingovaní hosté z uměleckých kruhů a elegantně a bystře budou hovořit o svých duchovních záležitostech. Televizní kamera to nasnímá přímým přenosem, a tak se navíc bude pomalu vytvářet cosi jako kavárenská kultura, která v tomto městě kdysi také existovala, byť z ní po čtyřiceti letech zbyly jen cáry. Jenomže jak praví klasik, „do Kutné Hory bez galoší ani Jaroš nedojde“ - neboli imitací ani televize kavárenské móresy jen tak neobnoví. Místo atmosféry prosáklé kávou a důvtipností zatím z Kavárny na Pasece vychází hustý vzduch amatérismu a těžkopádného provincionalismu, to celé provázené sérií chybných výkonů, trapností a komických nedopatření.

Především se tu hypotetická přednost přímého přenosu zvrhává ve svůj žalostný handicap. Kolik jen času zabere, než se chudák moderátor přemístí od jednoho stolku k druhému, a kolik energie a potu ho musí stát ta námaha, aby nezakopl o drát, nesrazil nějakému hostovi do klína půllitr s pivem; těch rozpaků, co si počít se sakem, zda ho nechat ležérně plandat na ramenou, nebo přece jen pověsit na věšák, do jaké kamery se dívat, kde típnout cigaretu, a především ta omračující hrůza, kde rychle vzít další otázky, jak a k čemu rozhovor vést, na co se…