Všechny struny zněly v dur

V domácích hudebních vydavatelstvích nikdy nepanovala, alespoň co se týče popu, vysoká úroveň editorské péče. Když v posledních letech Bonton Music zachází s archivy Supraphonu a Pantonu systematicky a doprovází alba cennými faktografickými komentáři, je to v našich podmínkách nepochybně blýskání na časy. Právě systematičnost ale může někdy vést k svízelným momentům.

Albová řada singlových nahrávek skupiny Olympic právě dospěla čtvrtým dílem do let 1971–1975. Je určitě v pořádku, že editor Karel Knechtl nehodlá činit v projektu zvukových „sebraných spisů“ taktní vynechávky, ovšem tón, jímž album promlouvá, má dnes příchuť skandálu, nostalgie i absurdity. Svědectví, jak aktivně se Petr Janda a spol. před pětadvaceti lety hrnuli přispět k normalizaci, doprovází v textové příloze jen zpráva o tom, jak se ve skupině měnili baskytaristi. Snad je to tak v pořádku, koneckonců na dnešní vydavatelské poměry je velký výkon už to, že Bonton pustil na trh samotný corpus delicti.

Pět peněz

Olympic zdaleka nepřitakal době jen známými písněmi Únos a Mám chuť žít, skrze ně to však učinil naplno. Text Zdeňka Rytíře o tom, že „jeden zlý a krutý pasažér revolver má“ podpořil kampaň, která po letech ozvěnou dolehla i do seriálu o majoru Zemanovi. Mám chuť žít je zase příspěvkem k třicátému výročí osvobození a zdaleka není jediným případem, kde Janda mluví k mladým za generaci otců: "ty znáš to už jen z fotek / čas trávíš u diskoték / a velká slova nemáš rád /…