Když se chce, tak to jde

Ještě začátkem minulého týdne to vypadalo, že se vláda shodne na 13% přirážce k dani z příjmů občanů, protože šetřit již prý „nebylo kde“. Překvapivě razantní odpor poslaneckých klubů ODA i ODS ale nakonec vše změnil: minulý pátek se zdálo, že pokud vůbec vláda nějaké zvýšení daní navrhne, bude to pouze zvýšení daně spotřební, a to zřejmě pouze u cigaret (za jednu krabičku by kuřák zaplatil státu navíc dvě koruny padesát). A pokud ODA vytrvá se svým tlakem vůči jakémukoli zvyšování daní, nedojde možná ani k tomu. Opět se tak potvrdilo jedno ze základních ekonomických pravidel: dokud má vláda dostatek zdrojů, budou ministři a jejich podřízení byrokraté vždy tvrdit, že ušetřit už prostě nelze, pokud prý nemá dojít k drastickým zásahům do společnosti. („Máme snad dále škrtat ve školství či ve zdravotnictví?“) Když se pak ale „přivře kohoutek“ a skutečně není z čeho brát, najednou šetřit lze.

Velký poslanecký den

Na návrhu třináctiprocentní přirážky k dani z příjmů byla nepřijatelná především její až „socialistická“ rafinovanost. Osmdesát procent zátěže by nesli lidé s vyššími a vysokými příjmy, zatímco nižších středních vrstev a nejchudších lidí by se přirážka téměř nedotkla. Paradoxně ale možná právě toto byla jedna z příčin, proč vláda u poslanců „narazila“. ODA ani ODS sice opravdu neměly zvyšování daní ve svém programu (jak zdůrazňovali poslanci), svoji roli ale pravděpodobně sehrálo i to, že právě poslanci patří do vyšších příjmových skupin. Buď jak buď, poslanecké kluby občanských stran tentokrát rozhodly rozumně. A nejen to: některé nápady kde šetřit, respektive kde získat další peníze pro rozpočet bez plošného zvýšení daní, vzešly přímo od poslanců ODA (například zvýšení poplatků za hrací automaty a úspory v nákupu počítačů a informačních technologií pro státní správu). Za chvályhodný je možné považovat rovněž vládní návrh škrtnout čtyři miliardy dotací na teplo a půl miliardy korun dotací na výstavbu pražského metra (bohužel z toho ale vyplývá, že ministerstvo financí bude zřejmě muset povolit plánovanou emisi městských obligací) i zvýšení dálničního poplatku na dvojnásobek.

Pro úplnost je však třeba jedno dodat: největší rezervy tuzemský státní rozpočet skrývá v reformě oblasti sociálních transferů (přídavky, penze atd.), se kterými letos již nikdo nepohne.

Vládě samozřejmě můžeme vyčítat, že podobné rezervy v rozpočtu - především na straně výdajů - neobjevila už dávno, ale na druhou stranu si nedělejme iluze. Většina vlád na světě je v tomto ohledu stejná: jakmile má co utrácet, utrácí. Výjimkou jsou pouze většinou nedlouho trvající „pravicové revoluce“, jež vynesou k moci politiky s jasným mandátem a programem, který chce učinit přítrž rozhazovačným praktikám (první období Reaganovy vlády v USA nebo Nový Zéland koncem 80. a začátkem 90. let).

Bolševický přístup

Bohužel, ve zdejší politické a sociální konstelaci existuje několik zásadních překážek, které brání přípravě daleko úspornějšího rozpočtu a realizaci razantnějších škrtů. Tím prvním je koaliční vláda. Ministři, zastupující nejen rezort, ale i stranu vládní koalice, se díky své stranické příslušnosti domnívají, že právě v jejich rezortu se škrtat nemá. Ministr zemědělství se pak například brání škrtům v dotacích nikoli pouze proto, že zemědělství má „krajinotvornou úlohu“, nýbrž prostě a jednoduše proto, aby zemědělci volili stranu lidovou. Druhou potíž představuje malá přísnost šéfů rezortů vůči svým podřízeným. Místo aby ministr chválil pouze ty úředníky, kteří přijdou s návrhem na to, co jejich rezort dělat nemá a za co nemusí utrácet, funguje to zpravidla naopak. Na mnoha úřadech dosud panuje vpravdě bolševický přístup: musíme rychle koupit nábytek, počítače, nové kopírky a telefony, a to pokud možno ještě letos, neboť příští rok už možná nebudou peníze.

Ač se to může zdát absurdní, je zde ještě jedna podstatná věc: relativně malá ideologická polarizace společnosti. Politiky dosud volíme spíše podle toho, jestli nám jsou sympatičtí a zda jim věříme. Z pohledu daňového poplatníka nás zatím spíše zajímá, jak se nás to či ono opatření dotkne jako řidiče, rodiče, nájemníka, chataře, kuřáka apod. V západních společnostech existuje v tomto směru daleko větší polarizace bez ohledu na to, zda se nám to líbí, či nikoli. Klasický volič pravice zpravidla vítá nižší daně a omezenější vliv vlády, mimo jiné proto, že ekonomickým schopnostem státu z principu nevěří, zatímco stoupenec levice zastává přesně opačný názor. Stoupenec pravice pak bude obvykle vystupovat například i proti zvýšení daně na cigarety, ač je sám nekuřák.

Každý svůj zájem

Na závěr je třeba zopakovat, že Klausova vláda neškrtá v rozpočtu, protože se jí najednou zalíbila pravicová ideologie, a koneckonců ani kvůli povodním. Důvody jsou především měnové: cílem je snížení nepodložené poptávky v ekonomice, omezení růstu schodku obchodní bilance a také pokles inflace. A zde nezbývá než připomenout, že centrální banka i MMF stále trvají na doporučení, aby byl rozpočet sestaven jako přebytkový, neboť jedině tak se prý vyhneme dalšímu znehodnocení měny.

Vláda nicméně sestavuje rozpočet jako vyrovnaný, takže je třeba se tázat, zda jí měnová stabilita leží na srdci stejně jako centrální bance. Zřejmě nikoliv. Další mírné znehodnocování koruny totiž vyhovuje vývozcům, kteří jsou nesmírně silnou lobby. A pokud bude inflace (a také mzdy) v příštím roce nakonec poněkud vyšší, než návrh státního rozpočtu předpokládá, bude to znamenat vyšší rozpočtové příjmy. Jenom část rozpočtových výdajů je totiž tzv. indexována podle vývoje inflace (důchody, sociální dávky), ostatní rozpočtové výdaje jsou stanoveny nominálně. Je proto dobré vědět, že ne každý na rozbouřené rozpočtové scéně těchto dní má stejné cíle a priority.