Jedním z podstatných rysů konce tisíciletí je rozporný vztah k duši. Zmizela, žije, skomírá? Věda a na opačné straně (alternativní) „ne-věda“ jako by mluvily různými jazyky, které se stále oddalují, a nám nezbývá než bloudit v tomto rostoucím meziprostoru vzájemného neporozumění. Je duše pouhou metaforou pro souhru mozkových buněk - neuronů, jak tvrdí například proslulý britský biochemik Francis Crick v knize Věda hledá duši, v níž dokazuje, že představa psyché jako nehmotné substance je vědecky vyvrácený, dnes už zhola zbytečný mýtus? Anebo je naší ustavičnou partnerkou, „vnitřní sestrou“, což se domnívá hlubinná psychologie? Tudíž je představou - mýtem, který však není zbytečný, prostě proto, že o sobě stále dává vědět, bez ohledu na svou „hmotnost“?
Těžko popírat, že slovo duše je metaforický obrat, potíž je však v tom, že pro Cricka to, co postihuje metafora, prostě neexistuje. Jenomže co v sobě zapíráme a vyhazujeme dveřmi ven, se tím spíš oknem vrací zpět. Děje se to i Crickovi, který sice s badatelským zadostiučiněním duši popírá, ale současně přiznává, že práci mozku a konkrétně zrakového vědomí obestírá nedohledné tajemství: stále nemáme skoro potuchy o tom, jak mozek prostřednictvím očí symbolicky čte a současně interpretuje skutečnost. A co se kdy dozvíme o poměru hmotného a nehmotného v tomto tajuplném čtení? Ač Crick duši vymítá z těla, nic netuše o ní stále hovoří - ovšem v pojmech a s argumentací moderní vědy, zatímco jazyk duše exaktní projevy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu