V jednom malém pařížském hotelu pracuje alžírská uklízečka Hurya. V červnu 1992 ji zastihla zpráva o vraždě alžírského premiéra Muhammada Budiáfa v kuchyni při mytí nádobí. Po chvilce ticha, kdy její ruce znehybněly ve výlevce plné špinavých talířů a příborů, smutně pronesla jedinou větu: „Zase to začíná jako za války proti Francii!“ Pak vytáhla ze dřezu pravou ruku a nataženým ukazováčkem si prudce přejela po hrdle.
V těchto dnech publikoval francouzský deník Liberation na své titulní straně fotografii anonymní Alžířanky, jež jako jedna z mála přežila vražedný masakr v osadě Rais v noci ze čtvrtka na pátek 29. srpna. Její pološílené oči a ústa pokřivená zoufalstvím, beznadějí i nářkem umocňovalo totéž gesto s nataženým ukazováčkem. Většina z více než 60 000 obětí občanské války v Alžírsku totiž odešla na onen svět právě tímto způsobem.
Raději potichu
Barbarsky prolévaná krev je symbolem současného Alžírska. Pro vraždění se však nepoužívají výhradně vojenské zbraně, spíše tu probíhá systematická středověká řezničina. Jak jinak nazvat neustále se opakující případy, kdy jsou pomocí nožů či krátkých mačet lidé po stovkách podřezáváni doslova jako ovce, těhotným ženám se párají břicha a děti se rozsekávají na kousky? Navíc tento amok nevykazuje ani po pěti letech sebemenší náznak zklidnění, nemluvě o naději na trvalý mír. Naopak, poslední týdny naznačují, že vraždící mašinerie se buď vymkla z rukou těch, kteří ji původně rozjeli, anebo je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu