0:00
0:00
Kultura8. 9. 19977 minut

Kniha 1: Šlisselburgská pevnost / Kniha 2: Z deníků (1925-1940). Anekdoty

Kniha 1: Ivan Pavlovič Juvačov / Kniha 2: Daniil Charms

Autor: Repro Respekt

Jedním z mála „sovětských“ beletristů, kteří u nás vzbudili širší pozornost po listopadu 1989, je Daniil Charms (1905- 1942). I Rusko jej dlouho znalo jen jako autora knížek pro děti, jejichž psaním se pokoušel uživit. Na texty z pozůstalosti, dnes tak obdivované, upozornil sice už v šedesátých letech Anatolij Alexandrov (ukázky v překladu Václava Daňka u nás vyšly ve Světové literatuře 6/1968), knižní výbor však v Rusku vyšel až roku 1988. U nás knižní vydávání Charmse zahájil soubor krátkých drastických grotesek s delší povídkou Stařena, který nakladatelství Volvox Globator vydalo pod názvem Sen v překladu Martina Hnilo (tentýž soubor próz vyšel loni ve stejném nakladatelství v překladu Václava Daňka pod názvem Bába bez upozornění na předchozí edici, což lze chápat jako nepříliš korektní past na čtenáře) a vyvrcholil reprezentativním výborem z veškeré jeho tvorby Dobytku smíchu netřeba (Argo, 1994). V poslední době připravil Volvox Globator dvě další charmsovské edice, které nás seznamují s rodinným, respektive společenským kontextem jeho umělecké tvorby. Jde o loňské vydání Charmsových Deníků a letošní knihu vzpomínek jeho otce Ivana Pavloviče Juvačova Šlisserburgská pevnost.

Pozadí kultu

↓ INZERCE

Pro mladé české čtenáře se Charms stal téměř kultovní postavou. Měl vše, co je k tomu zapotřebí: výstřednost se v něm pojila s nevšedním talentem a z jeho textů dosud vyzařuje charisma osobnosti, u níž literární poetika splývala s poetikou životních gest. Navíc je jeho dílo celkem přehledné, protože toho nestihl moc napsat, a tragický osud uzavřený předčasnou smrtí v psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice dojímá.

Přes veškerou svéráznost však nelze Charmse vyjmout z literárního prostředí, v němž působil, aniž bychom se dopustili optického klamu. Literární historie není pustinou, kde se tu a tam tyčí osamělý obr, ale živým hemžením překřikujících se hlasů. Ani Rimbaud, kultovní autor snad všech uměleckých generací od 90. let minulého století, není myslitelný bez dnes už téměř neznámých básníků pařížské bohémy a parnasistů.

Charms se svými přáteli navazoval na futuristy (zejména na Chlebnikova) a na ruskou tradici černých, tragických grotesek, kterou po Gogolovi rozvíjel i Dostojevskij, Remizov, Bělyj a mnozí jiní. I když dnes cítíme, že se svým dílem blíží absurdnímu dramatu či divadlu krutosti, napsal je v Rusku, a dovršil tak navzdory tyranii státní estetiky nejen umělecká dobrodružství avantgardních dvacátých let, ale také bohatou fantaskní linii ruské klasiky. Zároveň je ovšem výrazným představitelem generačního pocitu, který přesahoval hranice národů a politických systémů. Jeho poetika má kupříkladu velice blízko k raným féeriím jeho vrstevníků z pražského Osvobozeného divadla.

Hra s katastrofou

Autor Deníku se zpočátku jeví jako klasický dandy, dbající hlavně na životní eleganci a originalitu. Vzhledem k bídě ovšem musí složitě zvažovat, jak sladit ošoupané svršky s rozedranými botami, a přeludné vidiny si navozuje jedinou široce dostupnou drogou tehdejšího Ruska, jíž je hlad. Deník (krátké ukázky z něj vyšly už ve výboru z Arga) je pozoruhodnou směsicí jiskřivého humoru a skličujícího zoufalství, střídají se v něm aforismy, záznamy erotických tužeb a zmatků i společenské klepy, přičemž vše prostupuje originální inteligence a smysl pro ozvláštnění.

Zápisy z dvacátých let zachycují aktivity nastupující básnické generace a její myšlenkové tříbení. Charmsovi i jeho mladým souputníkům (Vvědinskému, Olejnikovovi a dalším) připadala současná ruská tvorba příliš sentimentální a rétorická. Intuitivně hledali senzibilitu, jež by více odpovídala jejich humoru a skepsi. Líbí se jim hry s logikou a obdivují anglický nonsens. Místo umělých básnických obrazů, jaké oceňovali imažinisté a akméisté, pracují s reálnými fakty a postřehy, přičemž poetických efektů dosahují jejich posouváním do nečekaných souvislostí. Objevují poezii vyšinutosti, která je nejpůsobivější v přísně reálných kulisách a vyzní nejlépe v klasické veršové formě. Psaní je však pro ně spíš jen vedlejší činnost, snaží se poeticky experimentovat se životem, tančí na hranách absurdity a úžasně se při tom baví. Realizují svoji představu plně tvořivého lidství a pohrdají „nedolidmi“, tupě smířenými s mechanismem přežívání.

Jejich akce, předjímající happeningy, se ovšem neodehrávají ve vyspělé konzumní společnosti - krvavé pozadí revoluce a atmosféra plná předzvěstí ještě horších katastrof dodává hravosti zvláštní závažnost. V Leningradu Charms prožívá nezávazné lásky a bohémská manželství, účastní se živého kulturního provozu, navštěvuje vernisáže, koncerty i literárně-hudební večírky s duchaplnou společností, kde se ovšem jako občerstvení podává leda keks a čaj. Jenže hmotná bída i státní teror se stupňují. V druhé polovině třicátých let je Charms na dně, nemá co jíst a v deníku se množí zoufalé zápisy, často vzývající Boha.

Robinson v okovech

Popis samovazby a později nucených prací na Sachalinu v knize Charmsova otce zaujme už jen dokumentárními hodnotami, například zachycením celkem lidského a zdvořilého chování carských dozorců, které ostře kontrastuje nejen s peklem gulagu, jak je popsal Solženicyn, ale koneckonců i s chováním českých pohůnků moci v dobách normalizace. Ve vztahu k Charmsovu dílu si však letmo povšimněme něčeho jiného. Juvačov (1860–1940), premiant námořní technické školy a důstojník odsouzený za podporu narodovolců, se zcela vymyká představám o propastných extrémech ruské duše, jaké vylíčil například Dostojevskij. Exaktní vzdělanec, odvážný, věcný, podnikavý a pracovitý liberál, se s vězněním vyrovnává podobně jako Robinson s trosečnictvím: mobilizuje v sobě víru, ale i praktické schopnosti, úspěšně přežívá a vrací se mravně zocelen. Svou knihu napsal úsporným, sevřeným stylem, z něhož cítíme sílu osobnosti. Kdyby se dějiny nevymkly z kloubů, vytvořili by jistě dříve nebo později právě takoví schopní a vyrovnaní lidé s demokratickými sklony i v Rusku mocný střední stav. Jejich rozumnější potomci by pak pokračovali v započatém díle a ti vzdorovitější by utilitární měšťanský svět zpestřovali všemožnými výstřelky.

Z některých by se stali i básníci a bohémové jako Daniil, který si k otcově nelibosti změnil fádní příjmení Juvačov na interesantnější Charms. V jeho době však už měšťanský svět hynul ve Stalinově stínu. Hledač nové a neotřelé vnímavosti končí svůj deník nedokončenou úvahou o banalitě, jež se mu jeví jako něco svébytného, mocného a nezničitelného, co má své vlastní teorie, zákony, gradace a stupně. V roce 1940 je Charms zatčen. Umírá někdy začátkem února 1942. Vvědinskij zemře o pár měsíců dřív rovněž ve vězení a Olejnikov byl zastřelen už v roce 1937. Dílo Charmsových druhů je pravděpodobně až na zlomky ztracené, jeho rukopisy se zachránily jen absurdní náhodou. Ty, jejichž humor je nejtřeskutější, pocházejí z let krajní beznaděje, kdy mechanismy moci pohltily jakoukoli lidskost a kdy se temná fantastika stala všední skutečností.

Ivan Pavlovič Juvačov:Šlisselburgská pevnost. Vydal Volvox Globator, Praha 1997, přeložila Marcela Pittermannová, 142 str.

Daniil Charms: Z deníků (1925–1940). Anekdoty. Vydal Volvox Globator, Praha 1996, přeložila Marcela Pittermannová, 134 str.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].