Tradiční lhůta sto dnů, jež slouží pro bilanci prvních kroků nových vlád či hlav států, sice nemůže mít v Mongolsku takový význam jako třeba ve Velké Británii (viz Tony Blair počátkem srpna), ale samotná země za pozornost stojí - už proto, že o našem zastupitelském úřadě v Ulánbátaru se uvažovalo a ještě uvažuje jako o jednom z kandidátů na zrušení. Podívejme se tedy, s čím se potýká a co nabízí Mongolsko za vlády nového prezidenta, kterým se stal 18. května člen komunistické Mongolské lidové revoluční strany a v letech 1992–96 mluvčí parlamentu Nacagijn Bagabandí (47 let).
Sázka na nejistotu
Bagabandí po 7 letech vystřídal Punsalmágijn Očirbata, který udržoval transformační linii současného premiéra, energického Mendsajchny Enchsajchana. Demokratické klima, jež po roce 1990 v Mongolsku zavládlo, dalo voličům hospodářsky přešlapující země šanci, aby teď projevili nevoli. Bagabandí, šarmantní řečník, vsadil na sociální nejistotu, již reformy přinesly: jen od léta 1996 klesla koupěschopnost o 40 % a průměrný plat státních zaměstnanců činí necelých 30 USD za měsíc. Bagabandí populisticky sliboval práci pro mladé lidi, zbrzdění tempa reforem (ve skutečnosti sotva započatých), a tudíž i jejich menší sociální dopad. Od zástupce strany, jež měla v zemi mocenský monopol 75 let, vyznělo nehorázně jeho volání po spravedlivém rozdělení výsledků rozvoje všem, a ne pouze jedné politické skupině. Jakou roli dnes vlastně mohou sehrát mongolští komunisté?…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
