Krev až do poslední řádky

Občas pozorujeme, jak nám děti unikají do jiných světů. Čtou si a my jen sledujeme, jak se obálky knížek v jejich rukách mění. Zpočátku jsou na nich roztomilá zvířátka, sluníčko, kouzelné víly, záhy je však vystřídají zlověstnější obrázky čarodějů, pirátů či válečníků. A pak najednou spatříme, jak synek hltá spisek, z jehož obálky na nás podmračený výrostek dští oheň z plamenometu. Zamrazí nás. Vždyť podobný výraz měl v očích i syn, když jsme mu včera odmítli koupit zmrzlinu. A copak si čte dvanáctiletá dcerka? Na obálce vidíme dámu, která s neřestným výrazem omdlévá v náručí jakéhosi uhlazeného elegána, zjevně chlípníka a hochštaplera.

Obálky knížek umožní jen na okamžik spatřit, s čím se děti setkávají ve světech, kam vstupují bez dozoru. Neměli bychom jim to zakázat? Varují nás i znalci dětské literatury. Na konferenci, která se letos na jaře konala v Národní knihovně, konstatoval v hlavním referátu spisovatel Vladimír Hulpach, že „nás zaplavuje literatura cizí, v níž převažuje literatura substandardní až braková, odhlížející od hodnot morálních i literárních“, což prý vede k obavám nejen o budoucnost české literatury, ale i o charakter budoucí společnosti vůbec.

Nenapravitelné škody na budoucí generaci

Vážnost varování zpochybňuje jeden detail: těžko připustit, že ti, kdo dnes hájí morální profil dospívajících před brakem, žádné škváry nikdy nečetli. Pokud vyrůstali během třicátých či čtyřicátých let, zdá se naopak dost pravděpodobné,…