Podivně, ale přece

Po České pojišťovně prošla tzv. divokou privatizací i Investiční a Poštovní banka. Úředně byl celý proces dovršen předminulý týden, kdy vláda rozhodla o prodeji státního podílu (spolu s podílem České pošty šlo celkem o 36 % akcií) v IPB do rukou japonské investiční banky Nomura, respektive její dceřiné firmy Nomura Securities. Podle smlouvy zaplatí Japonci státu šest miliard korun; pokud ovšem auditoři v příštích měsících zjistí, že situace banky je horší, než se předpokládalo, zaplatí Nomura méně. Minimum jsou ale dvě miliardy.

Ranní překvapení

Příslušné rozhodnutí vlády, které se v bankovních kruzích očekávalo už nejméně tři měsíce, vzápětí kritizovali nejen sociální demokraté, ale i část vládní koalice. Ministrům z KDU-ČSL a také některým zástupcům ODA (především předsedovi aliance Žantovskému) vadil především způsob, jak se materiál o IPB ocitl na programu jednání vlády: ministři jej dostali na stůl až ráno před zasedáním, přičemž plánovaný program vlády bod „privatizace IPB“ vůbec neobsahoval. Takový postup jistě není v pořádku a Luxovy i Žantovského výhrady je v tomto směru třeba chápat. Tento „zvláštní postup“ je ale jenom logickým vyústěním celé řady podivných a nezodpovědných kroků státu, které privatizaci tohoto dravého finančního ústavu doprovázely uplynulé čtyři roky. A navíc si podle dostupných zpráv vláda skutečně musela s rozhodnutím pospíšit, neboť ledacos nasvědčovalo tomu, že si Nomura svůj úmysl stát se partnerem IPB může rozmyslet.

Čistě účetně vykázala letos IPB na valné hromadě koncem června zisk. Podle mnoha tuzemských bankéřů však byla situace banky ve skutečnosti týden od týdne horší. Ukázalo se totiž, že celá řada operací, které banka v posledním roce prováděla na kapitálovém trhu, je ztrátová a po zatčení šéfů banky Tesaře a Procházky letos v dubnu se ještě navíc zrychlil proces, který začal už koncem loňského roku: banku začaly opouštět větší vkladatelé i značné množství drobných střádalů. Přestože jde o informace tajné, jež lze jen těžko ověřit, řada lidí z branže dokonce tvrdí, že IPB začala mít v posledních týdnech problémy s likviditou. A právě tyto potíže Nomura slíbila pomoci rychle vyřešit.

Privatizace incestem

Na privatizaci IPB je však nejvíce poučná její historie. Na rozdíl od jiných velkých polostátních bank nezdědila IPB ani tisíce klientů, respektive úvěrovaných státních podniků (jako Komerční banka), ani velkou pobočkovou síť s miliony vkladatelů jako spořitelna. V době svého vzniku v roce 1990 měla také relativně slabý základní kapitál, a proto byla nucena mnohokrát navyšovat základní jmění. Před třemi lety se Fond národního majetku (jako akcionář a zástupce státu) na jednom z důležitých navyšování odmítl podílet. Tím došlo k rozředění státního podílu až na 32 %, což stát de facto vyřadilo z účinného rozhodování o budoucnosti banky. (Mimochodem - FNM dosud uspokojivě nevysvětlil, proč se navyšování základního jmění nezúčastnil. Stálo by ho to sice tehdy peníze, ale dnes na tom mohl vydělat a svůj podíl mohl prodávat ve veřejné soutěži strategickému zájemci, který by nabídl nejvyšší cenu.) Výsledkem byl stav, kdy ostatní akcionáři byli schopni státu fakticky nadiktovat privatizační postup i určit strategického partnera.

Abychom však byli spravedliví: šéfům IPB se objektivně i mnohé věci podařily. Velice inteligentním tahem bylo vybudování sítě poštovní spořitelny, stejně jako získání významných strategických podílů v některých podnicích. Potíž je ale v tom, že od určitého okamžiku soustředili bossové z IPB veškerou svoji energii na to, jak vytvořit a udržet při životě co nejsložitější vlastnickou strukturu banky, ve které se kromě nich samých nikdo jiný nevyzná. Všichni tak dnes sice vědí, že banku reálně ovládá její management, nikdo to však neumí zcela prokazatelně doložit. Vůbec nejhorší však byla v tomto směru po léta trvající tolerance státu, který přehlížel překračování zákonů, jež provázelo vytváření vlastnických propletenců. Šlo především o mnohokrát popsanou nečinnost ministerstva financí vůči chování investiční skupiny PIAS a spřízněných firem. Jinými slovy: stát si tak po dlouhou dobu zadělával na vlastní bezbrannost v rozhodování o dalším osudu třetí největší banky v zemi.

Naši lidé z Nomury

Do této logiky zapadá i samotná příprava prodeje státního podílu v IPB, která se rychle změnila v nepřehledný guláš. Známo je tak pouze to, že Nomuru a management IPB již dlouho pojí přátelské a obchodní vazby. Už v roce 1991 a 1992 spolu například obě strany připravovaly privatizační projekt Plzeňského pivovaru a v polovině loňského roku měli Japonci pro IPB organizovat prodej tzv. GDR (global depositary receipts), což jsou akcie bez hlasovacích práv. Z projektu ovšem nakonec sešlo, i když není známo proč. Nebyl snad o GDR zájem, nebo Nomura už tehdy zjistila, že by si jejich vydáním zkomplikovala vlastní šance pro vstup do banky? Každopádně jedno je mimo pochybnost: Nomura měla už dávno před rozhodnutím o prodeji státního podílu nejlepší informace o skutečném stavu IPB.

Letos v únoru stát podepsal kontrakt s americkou investiční bankou Salomon brothers, která měla zajistit „poradenství při privatizaci státního podílu IPB“. Bylo to šalamounské rozhodnutí: fakticky se sice žádná veřejná soutěž nekonala, přesto však banka Salomon brothers vytvořila dojem, že se nějaké výběrové řízení konat bude. (Ve světovém tisku dokonce vyšel inzerát, který vyzýval zájemce o IPB, aby předložili své nabídky.) Ještě koncem dubna se dokonce mluvilo o tom, že ve hře zůstala kromě Nomury i holandská banka ING. Dodnes také není jasné, o čem vlastně v rámci „výběrového řízení“ rozhodovala Salomon brothers a o čem Fond národního majetku a vláda. Konec dalším spekulacím však nakonec učinila Nomura, která si (skrze svoji firmu Nutshell) přímo koupila 10 % akcií IPB a koncem dubna pak oznámila, že spolu s ostatními firmami napojenými na management kontroluje 49 % banky. Přinejmenším od toho okamžiku tedy bylo jasné, že vládě nezbývá nic jiného než přiklepnout státní podíl Nomuře. Otázkou bylo pouze kdy, za kolik a za jakých podmínek.

Kdo další?

Mamutí japonská investiční banka Nomura není normální komerční bankou, nýbrž bankou, která se soustřeďuje na jiné finanční služby, a je tedy otázkou, jaké má vlastně s IPB záměry. Optimisté z řad vládního kabinetu věří, že bude IPB úspěšně rozvíjet, pesimisté varují před přílišným nadšením. I případný horší scénář má však své pozitivní stránky: pokud se IPB v příštích měsících a letech dostane do potíží, stát se bude napříště angažovat jedině z pozice dohledu a regulátora, nikoli z pozice spoluvlastníka. Zodpovědnost za hospodaření banky ponesou plně její soukromí vlastníci.

Místopředseda vlády Josef Lux už několikrát vyjádřil obavu, aby vláda nepostupovala podobně netransparentně i v případě privatizace ostatních bank. Jeho obavy však jsou, zdá se, zatím zbytečné. Všechny ostatní banky - ČSOB, Komerční banka a Česká spořitelna - mají totiž daleko přehlednější vlastnickou strukturu, a manévrovací prostor státu jako vlastníka je zde tudíž nesrovnatelně větší. Jedno poučení by si však stát z lekce kolem IPB vzít měl: pokud se bude s privatizací bank dál váhat, dříve nebo později stejně dojde k jejich spontánní a divoké privatizaci.