Kdopak by se teroristů bál?

„Pomalu si začínáme zvykat,“ napsal nedávno berlínský deník Der Tagesspiegel, „že devadesátá léta nejspíše nikdy neproběhnou a místo toho jen předvedou pozoruhodně učesanou reprízu let sedmdesátých. Ta dramaticky proměnila nejenom východní a západní Německo, ale i celkové kulturní a politické klima. Okolo roku 1968 se vzchopila celá generace, aby se postavila generaci svých rodičů. Dnešní mládež zvyky svých rodičů kopíruje. A když rodiče chválí, co děláte, pak se jen udržuje status quo.“

Málokdy se podaří definovat trauma a zároveň jistou naději 90. let natolik přesně, jako to učinil autor výše uvedených řádek. Snad je to důsledek historického otřesu roku 1989, kdy spolu se studenou válkou skončila jedna velká kapitola soudobých dějin, snad jenom příznak generační výměny stráží.

70. léta: věc společnosti

Mediálně nasycená, ale doposud nepřesycená společnost 90. let stále nepokrytěji konzumuje 70. léta - myšlenka ještě nedávno zcela nepředstavitelná. Na politickém Východě i Západě právě 70. léta dlouho platila za synonymum zahnívání a byl s nimi často spojován stud z rezignace.

Iluze o změnitelnosti systémů, provázející „slavná“ 60. léta, vzaly v následující dekádě zejména u mladé generace za své. Východ a Západ se začaly, každý svým způsobem, připravovat na definitivu života v rozděleném světě, a to se všemi důsledky. Především relativizací hodnot. Zaklínadlem doby se pomalu, ale jistě stal konzum. Není náhoda, že jedno z hesel…