Rozumět přírodě

Přírodní pohromy jsou v posledních desetiletích zřejmě častější, než tomu bylo dříve. Jde zejména o události atmosférického původu: vlny sucha, extrémní horka či mrazy, tajfuny, hurikány i jiné prudké větry, a zejména povodně. Většina klimatologů je přesvědčena, že to souvisí s celkovou změnou klimatu, na které se významně podílí člověk. Spalováním fosilních paliv se do ovzduší dostávají obrovská kvanta oxidu uhličitého a dalších látek, které posilují tzv. skleníkový efekt. Vzduch při zemi se více ohřívá, v důsledku čehož se zvyšují hladiny oceánů, mění rozložení srážek a velmi pravděpodobně se také snižuje stabilita klimatu. Proto není vyloučeno, že i do budoucna můžeme čekat větší výkyvy počasí včetně intenzivnějších živelních pohrom, než jsme si za dlouhá desetiletí a staletí zvykli. Může se člověk proti takové hrozbě účinně bránit?

Stará moudrost

O mimořádně velkých povodních máme četné historické doklady - včetně známé zátopy biblické. Lidé si byli odedávna vědomi toho, že jejich životy a majetek jsou povodněmi ohroženy, a postupně se naučili proti nim pokud možno bránit. V lesích v horních částech povodí se hradily bystřiny, v zemědělské krajině se stavěly porůznu menší hrázky a drobné retenční nádrže (vzpomeňme na „nebeské rybníčky“), leckde se ponechávaly mokřady, budovaly se různé malé vodohospodářské stavby, jež měly za cíl nejen odvodnit zamokřené pozemky, ale zejména udržet vodu v krajině a zabránit rychlému odtoku z nejvyšších částí povodí. Právě rychlý odtok je pro vznik povodní velmi nebezpečný.Na dolních tocích se stavěly protipovodňové hráze, často poměrně daleko od meandrujících koryt. V některých místech bylo řece ponecháno, aby se doširoka rozlila do luk či lužních lesů. Z takových míst pak voda odtéká jen pomalu a níže po proudu nevzniká nebezpečná povodňová vlna. V takzvané zátopové nivě se nestavěly žádné budovy. Lidé dobře věděli, že tato místa bývají občas zaplavena  - někdy už jednoletou, jindy desetiletou vodou.Když se změní hydrologické poměry v horní části povodí, dlouholeté zkušenosti o jednoleté či desetileté vodě na dolním toku přestávají platit. Přitom změny mohou být velmi pomalé a nenápadné, například odlesnění, zornění nebo postupné zanedbání či přímo odstranění drobných vodohospodářských staveb. Je velmi těžké předem odhadnout význam těchto změn. Jejich nepříznivý vliv se obvykle projeví právě až při živelní pohromě.

Rizika velkých přehrad

V poslední době se budovy stavějí stále blíže vodním tokům, stále častěji se zastavují zátopové nivy řek. Lidé si myslí, že přehrady či regulace toků je proti povodním dostatečně ochrání. To však platí pouze pro povodně, odpovídající deseti- či dvacetileté vodě. Jestliže však přijde stoletá voda, pak většina těchto staveb účinek povodně spíše zvýší. V některých případech mohou být ochráněny horní toky, avšak za cenu většího zatížení toků středních a dolních. Voda z horních částí není zachycena meandrujícími potoky či retenčními nádržemi, nemá se kam rozlít a rychle a bez překážek se dostane do středních a nižších poloh. Jestliže je pak mimořádně vydatnými srážkami zasaženo celé povodí větší řeky, jako tomu bylo v případě Moravy a Odry, nutně nastane na středním a dolním toku povodeň. V kombinaci s nepříliš dobře udržovanými hrázemi, jejichž systém navíc není úplný, je katastrofa nevyhnutelná.Dnes je načase provést důkladnou analýzu průběhu moravských a východočeských záplav a navrhnout taková opatření, aby případná příští povodeň měla méně ničivý průběh. A jak stojí výše, zejména s nadcházející změnou klimatu musíme být připraveni na častější výskyt podobných extrémních událostí. Přesto není třeba podřídit tomu veškerou architekturu krajiny. Masivní výstavba přehrad a náročná regulace toků pomohou při malých povodních, avšak při velkých situaci zhoršují, někdy velmi výrazně. Spíše je třeba přizpůsobit možnosti výjimečných srážek celou strategii budoucích zásahů do krajiny, výstavby budov či dopravní infrastruktury. Dnes to platí zejména pro úpravy zemědělských pozemků, které se na mnoha místech provádějí v souvislosti s privatizací zemědělství. Často přitom jde o nenáročná opatření, počínaje vtipně vedenými mezemi. Právě k tomuto závěru docházejí vodohospodářští inženýři v zemích Severní Ameriky a západní Evropy, kde rovněž došlo v průběhu posledních let k velkým záplavám: správným řešením jsou méně technokratické a přírodě více blízké postupy.

Autor je ředitelem Centra pro otázky životního prostředí při Karlově univerzitě.