Někde v klidu dožít

Ztichlou chodbou přerovské nemocnice zaskřípou kolečka plechového vozíku: mladá zdravotní sestra jede se svačinou. Na tácu je vánočka a suchý chléb, k pití čaj a bílá káva. Střídmá strava neputuje k nemocným. Na pokojích ve čtvrtém patře dnes tráví svůj čas staří lidé, které před dvěma týdny vyplavila velká voda. Do Přerova je mokré a vyčerpané dopravil vrtulník. Tady dostali suché oblečení a jediný úkol - čekat. V lepším případě až voda opadne a příbuzní pospravují domky, v horším až pro ně úřady vymyslí náhradu za definitivně zničený domov. Podobných azylových center pro staré lidi v nouzi je teď na Moravě spousta. I při krátké návštěvě člověk pochopí, že se dívá do tváře skutečným obětem moravské přírodní katastrofy.

Usnout a už se neprobudit

„Před očima mám pořád tu naši chaloupku se zahrádkou,“ říká tichým hlasem stará žena. „To, jak jsme si tam vždycky vyšli.“ Manželé Ludmila a František Jehlářovi (77 a 85 let) z Troubek obývají v přerovské nemocnici jeden pokoj. Většinu času leží na vysokých kovových postelích, oblečeni do pyžam od Červeného kříže, pohled upřený do stropu. Na jednom z plechových nočních stolků stojí láhev Dobré vody, jinak nic. Okna cloní žaluzie. „Když přišla ta voda, syn nás jen tak tak stačil odnosit na půdu. Mně vzala voda z nohou pantofle a manžela tahali, když už byl po krk ve vodě,“ vzpomíná paní Ludmila. „Tam jsme pak čekali celou noc a ještě další den. Navečer pro nás přijeli vojáci s lodí.“ Králíky a slepice…