Českou vášní je líbit se sám sobě. Jistým nedostatkem této záliby je sice řídký výskyt příležitostí, vyrovnáváme jej však intenzitou prožitku. Prožíváme věci, jež se přitom ve světě bohužel více či méně pravidelně stávají, jako něco jedinečného, jako něco, co jediní my jsem schopni řádně procítit, čemu jsme povoláni vtisknout pečeť mravního vítězství a převahy.
Krásní lidé
Přírodní katastrofa nejen rozbořila hráze, ale také provalila stavidla emotivních prohlášení, která se netýkají pouze obětí povodní (tam jsou snad pochopitelná), ale i těch, kteří spí samozřejmě v suchu a z jejichž majetku neodplavala ani bota. Voda ještě ani neopadla a už jsme morálními hrdiny, již neseme titul „národa, jenž se dokáže semknout“, národa, který je „do nepohody“ - což zní obzvlášť paradoxně, žijeme-li v klimatu, které je (až na ty výjimky, že…) středoevropsky průměrné. Nelze než se přihlásit ke slovům psychoanalytika Petra Příhody, který před pár dny do MF Dnes napsal, že národ, který nedokáže na takovou událost reagovat, je propadlý zmaru a zřejmě odsouzen k záhubě. Což my snad - přes nějaké ty „blbé nálady“ - přece jen nejsme. Redaktor Radiojournálu se sugestivním hlasem ptá psychologa, psychiatra a kněze, zda existuje ještě nějaký druhý národ, který by se uměl tak semknout jako my. A experti na duši sami nevědí - a vypadá to, že i oni mají pocit, že nejspíš ne, že jinde by snad vypukla občanská válka. Bránit se proti zkáze, něco s ní dělat je obecný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu