Směr Brusel

Letošní léto skýtá dost materiálu pro ty, kteří si oblíbili teorii klubů: čím exkluzivnější klub, tím je soudržnější a tím žárlivěji střeží svou výlučnost. Jenže i tady platí, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak se dva přední světové kluby otevírají. Přesně týden poté, co Severoatlantická aliance nabídla vstup Česku, Polsku a Maďarsku, se ozvala i Evropská unie. „Patnáctka“ zvolila model 5+1: vedle Kypru, který už pozvánku má, poctila nabídkou k jednání pět postkomunistických zemí - Polsko, Maďarsko, Česko, Slovinsko a Estonsko. Nejde jen o to, že se nám jasněji rýsuje „cesta na Západ“, směr Brusel. Máme i příležitost, jak vnímat rozdíl mezi uvažováním anglosaským, jež převládá v alianci typu NATO, a myšlením kontinentálním, karteziánským, které je hnací silou evropské integrace.

Do EU jako v krasobruslení

Zatímco karteziánské myšlení pracuje s přesně definovanými institucionálními šuplíky, do kterých se snaží nasoukat pestrou skutečnost, Anglosasové spíše přizpůsobují instituce rozmanitosti života a světa. Stačí porovnat správní členění Francie a Velké Británie. Centralizovaná Francie se dělí na 96 rovnocenných departementů, přičemž výhody členství v EU požívají i její departementy zámořské v Africe a Latinské i Severní Americe. Za Lamanšským průlivem je tomu jinak. Anglie s Walesem tvoří Británii, ta zase dohromady se Skotskem Velkou Británii, a až když přidáme Severní Irsko, dostáváme se ke Spojenému království Velké Británie a Severního Irska. Každé z těchto území má vlastní svébytné pravomoci s tím, že společné pojítko je jasné, ale co nejjednodušší. Pak už nás neudiví, že Man a Normanské ostrovy tvoří korunní dependence a nejsou součástí EU. Nejde jen o akademické úvahy. Kdyby byli Rusové schopni udělit Čečensku zavčas takový statut, jaký poskytli Američané Portoriku (volně přidružený stát), mohli si možná ušetřit válku na Kavkaze.

Podobně můžeme vnímat i rozdíl mezi NATO a EU. Stačí si vzít k ruce texty dvou smluv - Severoatlantické a Maastrichtské. První dokument obnáší necelé čtyři stránky a po přečtení ho dokáže svými slovy převyprávět každý maturant. Druhý dokument má přes sto stran a na jeho luštění může ztroskotat i docent mezinárodního práva. Stejné rozdíly působí i při rozšiřování obou superklubů. V NATO jde - a vždy šlo - o politické a jasně motivované rozhodnutí: budeme bránit vaši svobodu, budete-li i vy ochotni a schopni bránit svobodu naši. V EU to chodí jako v krasobruslení: sečtou se známky za technickou hodnotu a umělecký dojem a vyhlásí se pořadí uchazečů.

Máme ještě co dohánět

Přesně takto dospěla Unie k výběru pětice kandidátů. Dokument „Agenda 2000“ to ukazuje podle šuplíků. První bod - politické podmínky: splnili všichni aspiranti kromě Slovenska. Druhý bod - tržní ekonomika: splnilo pět aspirantů (s nedostatky, například na kapitálovém trhu); Slovensko se jim velmi blíží v legislativě, ale schází mu „průhlednost v provedení“. Třetí bod - konkurenceschopnost na trhu Unie: Maďarsko a Polsko by měly splnit, zůstanou-li na dobré cestě; Česko, Slovensko a Slovinsko na tom budou stejně, zvýší-li úsilí; Estonsko se této skupině blíží; Rumunsko, Lotyšsko a Litva se zlepšily, ale musí na sobě dále pracovat; Bulharsko zápolí s dědictvím minulosti. Čtvrtý bod - schopnost převzít závazky evropského práva: Maďarsko, Polsko a Česko by měly splnit; Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Slovinsko se musí polepšit.

Přes všechny ideologické šuplíky je jasné, že Evropská unie se odhodlala k ráznému kroku. V podstatě po vzoru NATO určila konkrétní kandidáty, se kterými počítá. Právě tak by mělo být v Česku přes jakoukoliv euroskeptickou rétoriku jasné, že starý kontinent nic lepšího než EU nemá. Proto je třeba brát Brusel a jeho podmínky stejně vážně ve vztahu k Alianci i k Unii.