Básnickou generaci, která se zformovala v šedesátých letech, utvářela trojí zkušenost: částečné uvolnění režimu, ozvěny západní alternativní kultury a posléze trauma normalizace, která básníky rozdělila na přípustné a nepřípustné. Na oficiální scéně 70. let převládal v milostném básnění poživačný erotismus, který se obvykle zvrhával v produkci líbivých kýčů nebo ve vršení lascivit - sex se stal náhradním hřištěm odvahy, kterou režimní literáti neprojevili na občanském poli. V poezii básníků, kteří nepublikovali, sloužily i milostné motivy často k vyjádření obecné deziluze a odporu k sentimentálnímu nalhávání; většinou byly groteskní či expresivně temné. Drsné výrazy v textech undergroundu sloužily paradoxně jako znak čistoty, autenticity a distance od konvencí občansky nemravné společnosti. Z mimořádně silné generace se tak pro široké publikum stal důvěryhodným typem milostného básníka snad jen Václav Hrabě (1940–1965), který se cynismu i deziluzí normalizační éry nedožil. Nová básnická kniha jeho vrstevníka Pavla Šruta (roč. 1940) Zlá milá nyní tento obraz trochu mění. Rozsáhlá skladba s podtitulem Scénář básně, jejíž základ vznikal na počátku normalizace, vrací tématu lásky jeho závažnost a mnohoznačnost, ale i smysl.
Palimpsest
Pavel Šrut se živil literaturou i v nepříznivých dobách - psal texty k písním, vydával básničky pro děti a překládal z angličtiny. Takovou profanací trochu utrpěla jeho pověst lyrika čarujícího se smyslovými esencemi, kterou si vybudoval třemi sbírkami z šedesátých let, ale zato se naučil jako málokdo ovládat básnické řemeslo. V samizdatu se postupně objevilo několik dalších sbírek Šrutovy vlastní poezie, které dokumentují jeho vývoj od venkovansky svěží obraznosti k velkoměstsky otrlé věcnosti. Toto nové „lyrické já“, jakýsi vypravěč Šrutových básní, skrývající pod světácky blazeovaným úsměvem bolest z mnoha zranění, nostalgii a odhodlání nesejít z pokud možno čestných cest, se občas ozývá i hlasem Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa nebo Luboše Pospíšila, kteří básníkovy texty zhudebnili.
Šrut má dar sevřít myšlenku či pocit do několika pádných slov. V začátcích vede s jazykem jakýsi hravý dialog, který někdy vyústí do elegantní slovní hříčky, jindy do nečekaného obrazu. V raných básních najdeme i jazykové naschvály a ornamenty, které snad mají ozvláštnit sdělení, jež by jinak bylo příliš jednoduché. Pro básně ze 70. a 80. let se stále víc stává typickou zkratka a razantní pointa; vše, co Šrut říká, má zřetelný tvar. Některé jeho verše působí jako slogany, které se trvale zadřou do paměti, a to i v případech, když nás jejich poselství zrovna neoslovuje. Určitost a definitivnost výrazných veršů však bývá oslabována kontextem. Báseň potřebuje jisté zamžení, které rozšíří její účinnost až někam k nezřetelným obzorům nevědomí. Pozdní Šrut se vyjadřuje celkem srozumitelně, tajemství však tkví v tom, co zamlčí.
Kniha Zlá milá dozrávala k vydání pětadvacet let a tvoří tak jakýsi most mezi ranou a pozdní Šrutovou tvorbou. Původních asi dvacet básní reagovalo na čerstvý zážitek: šlo o lyrické rezonance osobního příběhu, o pokus zachytit záblesky, stopy a pachy času, který uplynul. Když se autor po letech vrátil k pozapomenutým a nikdy nezveřejněným textům, našel i ztracený čas a dotvořil cyklus v nový celek.
Nejde o deník, ale o stylizovanou skladbu, stylizovanou dokonce dvojnásobně, neboť se v ní překrývá výraz někdejší zjitřenosti s pozdější „redakcí“, která nezapře letitou kultivaci skepsí.
Něžný pachatel
Epika Šrutova příběhu je jednoduchá. Z náznaků vyčteme, že ženatý vypravěč, který má pětiletou dceru, naváže poměr s vdanou ženou, žárlí na jejího manžela, schází se s ní v půjčeném bytě kdesi pod Vítkovem nebo ve vinárně U posledního penízu, která skutečně stávala v místech dnešní stanice metra na Florenci, stráví spolu léto na Slapské přehradě, ale pak se množí temné předzvěsti a celá historie vyústí tragicky, aniž bychom věděli, co se vlastně stalo. V jedné básni se mihne slovo smrt.
Osudová atmosféra scén a nejasnost děje vzbuzuje luštitelskou zvědavost, navozenou i kriminalistickým obrazem snímání otisků. Napětí se stupňuje i prudkým střídáním úhlů pohledu, kdy je výpověď o intimních detailech konfrontována se svědectvím zvenčí (cynický číšník, manžel, maminka). Lyrická výpověď se v takovém rámci stává souborem stop, které odkazují k záhadnému pachateli něčeho neznámého. Cítíme jen, jak se předivo osudu svírá, a tušíme oběti: dvojice zamilovaných, kteří se zatím ještě smějí, milují, teskní po sobě, okouzleně se vnímají, ale zároveň pociťují i klasické odi et amo, nevysvětlitelnou zášť a nedůvěru.
Hrou s napětím sice protřelý básník čtenáře k četbě lstivě přinutí, ale pak mu to vynahradí. Kniha evokuje neobyčejně bohatý rejstřík milostných pocitů, reflexí, smyslových vjemů. Šrut se jeví jako erotik se smyslem pro nevinnost i agresi, pro humor i úzkosti, pro grotesku i tragédii, pro oddanost, žárlivost, touhu, nedůvěru i melancholii, ale především pro cudnost, která to vše dovolí poodkrývat jenom v náznacích. Erotické jiskření přitom prostupuje celý prostor básně, rozpoznáme je i v pachu jíšky v průchodu karlínského domu nebo v mrazivém sněhu beznaděje, který zavál závěr knihy. Smyslové zážitky zasahují celou osobnost vypravěče a demonstrují, že láska se dosud tak docela nerozpustila v sexu.
Snad právě v tom tkví jedinečnost knihy - je aktuálním činem, výmluvným argumentem proti cynismu a vyhaslosti. Za jistých okolností může i návrat ke starým otázkám znamenat něco nezvykle nového. Je láska hřích, nebo dar? Jsme její viníci, nebo loutky? Šrut neodpovídá, vnímá jen neopakovatelnost okamžiků života, ale vlastně i to je odpověď.
Pavel Šrut: Zlá milá. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 1997, 110 stran, náklad neuveden, prodejní cena.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].