Na mušce Haagu

Zdá se, že bývalá Jugoslávie stále ještě není úplně bývalá. Jinak by tento termín nebyl znovu a znovu s takovou oblibou používán. A události, které se v „bývalé Jugoslávii“ stanou, by nebyly tak často házeny do jednoho pytle. Nad územím někdejší Titovy říše se vznáší prokletí věčně společného osudu - i když od rozpadu společné federace uplynulo už půl tuctu let.

V polovině července se mezi Julskými Alpami a makedonskou nížinou událo hned několik věcí, které zapadly do tohoto schématu: v Bosně se britské jednotky SFOR nerozpakovaly zatknout dva válečné zločince a jednoho z nich v sebeobraně zastřelit, mezinárodní tribunál v Haagu vyměřil trest pro někdejšího dozorce v srbských koncentračních táborech Dušana Tadiče a v Bělehradě se až dosud srbský prezident Slobodan Miloševič nechal zvolit prezidentem zbytkové Jugoslávie.

Tribunál dosáhl svého

Háček, který dává životnost termínu „bývalá Jugoslávie“, je banální: pouze z posouzení všech událostí, které se v regionu bývalé federace stanou, se dá vyvodit, jakým směrem se bude dál ubírat osud Bosny a Hercegoviny, Chorvatska i Srbska s Černou Horou, tedy tří centrálních zemí „bývalé Jugoslávie“. A navíc se i mezinárodní tribunál v Haagu ze své definice zabývá stíháním „zločinců z bývalé Jugoslávie“.

U těchto zločinců je nyní věc jasná: dlouho stojaté vody honu na pachatele válečných hrůz se konečně rozvířily. To, co se dlouho zdálo nebezpečné, zvládli vojáci mise SFOR bez větších potíží. A…