Čisté ruce v šedé zóně

Hlavním důvodem, proč Albert Einstein upozornil roku 1939 prezidenta Roosvelta na možnost vyrobit atomovou bombu, čímž podnítil její výrobu, byla obava, že ji němečtí fyzici vyvinou pro Hitlera. K nejvýznamnějším z nich patřil Werner Karl Heisenberg (1901–1976), který už ve třiadvaceti letech objevil teorii kvantové mechaniky, o pět let později zformuloval princip neurčitosti a v roce 1932 získal Nobelovu cenu za fyziku. K Einsteinovu rozhodnutí mohlo přispět i to, že Heisenberg, který v létě 1939 krátce přednášel v Chicagu, odmítl nabídku k emigraci, kterou mu tlumočil Enrico Fermi.

Složité mravní dilema, před které postavil vědce nadcházející válečný konflikt, rozebírá Heisenberg podrobně v konfesijní knize Část a celek z počátku sedmdesátých let. Do jisté míry jde o paměti, avšak životní události tu tvoří jen pozadí myšlenkám rozvíjeným v dialozích autora s jeho kolegy. Vedle odborných otázek je jejich předmětem i politika, filozofie a umění. Už na studiích tíhl Heisenberg k zásadním otázkám, které přesahovaly přírodovědu a vzpouzely se experimentálnímu ověření. Později vedl polemiky zejména s pozitivisty, kteří sice přijali jeho popis atomové mechaniky jako fakt, ale subtilnější spekulace o dění ve hmotě odmítali jako nejasné „lyrické“ ozdoby. V závěru života se přikláněl k platonskému pojetí skutečnosti, přičemž vědu chápal jako postupné luštění skrytého „generálního řádu světa“, jehož stopy objevuje biologie například ve struktuře genů a fyzika ve spektru…