Snící dělníci moře

Větou „Jedné noci snil“, jíž pojmenoval Jan Brabec, bubeník a tvůrce skupiny Domácí kapela svou druhou desku, začíná krátký alegorický text Ladislava Klímy. Jakýsi muž jménem Selen se v mrákotném, zimničném snu ocitne na „konci času“, v „království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících“. Když procitne, zděsí se, na okraj jaké zářící, avšak záhubné propasti ve svém halucinačním putováním dospěl: „Jen proto je vše tak svůdné, aby zkázonosnou moc svou mohlo projevit!… Všude zeje propast, netušitelné utrpení číhá v ní.“

Sváteční capella

Z Brabcovy hudby vane rovněž neopakovatelná atmosféra závratného víru, jenž posluchače, podobně jako toho snícího Selena z Klímovy povídky, unáší mimo prostor běžných souvislostí, do míst, kde se vynořují obrysy něčeho původního a prastarého. Vibrující sytost Brabcových bicích spolu s chrámovým zpěvem Michaely Němcové, nad nímž se ve vlnách slévají zvuky houslí (Jiří Zavadil) a violoncella (Tomáš Schilla), vytváří omamnou a hustou tkaninu zvukového rituálu. Jako bychom se na dlouhou dobu potápěli pod hladinu běžné racionální pozornosti, a tím si přivozovali ten efekt, že zvuk k nám doléhá jaksi v přívalech, v rytmech hukotu krve a úderu srdce. Nebo si naopak představíme, že jsme vysoko v horách, kde je řídký vzduch, takže zvuk z kostelních zvonů v údolích slyšíme v mnohonásobných ozvěnách a závratně zkreslených vírech.

Brabcova hudba je v každém případě neobyčejně silná a…