Nenahraditelný profesionál

Patří už k Havlovým zvyklostem, že kolem svého dalšího angažmá v politice rád vyvolává dramatické otazníky. Bylo tomu tak před jeho volbou federálním prezidentem v létě 1990 i před jeho zvolením hlavou českého státu o necelé dva roky později.

Postup je vždy stejný: nejprve Havel tajuplně odmítne odpovídat na otázky novinářů týkající se jeho další kandidatury, pak přímo či nepřímo vysloví několik obecných podmínek, za nichž by nominaci přijal, aby nakonec zatím vždy řekl, že „po zralé úvaze v něm vítězí obecný zájem nad individuálním“ a kandidaturu přijímá. V zásadě tomu tak bylo i letos, i když nutno uznat, že tentokrát se celá procedura obešla bez dřívější průvodní nervozity publika „jak to dopadne“. O tom, že Havel prezidentskou nominaci přijme, už totiž pochyboval jen málokdo, stejně jako málokdo pochybuje o tom, že bude opět zvolen.

Nadstranický prezident

Havel, který - nestane-li se něco zcela nepředvídatelného - předstoupí za šest měsíců před spojené komory českého parlamentu, aby se ucházel o přízeň nadpoloviční většiny přítomných senátorů a poslanců, je hned v několika ohledech jiným člověkem než Havel, jehož v lednu 1993 sněmovna zvolila prvním českým prezidentem. A nejde jen o to, že v mezidobí onemocněl rakovinou, „nahlédl do tváře smrti“, znovu se oženil a po letech nábožné úcty se stal i předmětem často velmi drsných hospodských vtipů. Důležité je, že dnes to už není ten nepoliticky smýšlející intelektuál, pronásledovaný vnitřními výčitkami za asistenci při rozpadu Československa a politicky odkázaný na podporu Klausovy ODS. Místo toho před námi stojí protřelý praktik, který už stejně jako ostatní politici nespojuje své další angažmá výhradně s bojem za ideály, ale i s čistě praktickou starostí o své vlastní postavení. Jinak řečeno - Havel se naučil obratně a přitom vkusně využívat svůj vliv. Angažuje se především ve vypjatých situacích, což bylo přehledně vidět těsně po volbách nebo před hlasováním o česko-německé deklaraci, a současně umí promyšleně, „nadstranicky“ přidělovat politickou podporu chvíli tomu, chvíli onomu. Jednou pochválí Luxův plán na dovozní přirážku, podruhé se vysloví pro další setrvání Klause v čele vlády, potřetí je se Zemanem pro ombudsmana…

Na tom, že se z Havla stal politický profesionál, není nic špatného a bezpochyby to přineslo i jisté zklidnění politické scény: stejně jako spřízněné západní demokracie máme prezidenta, jehož reakce jsou víceméně předvídatelné a který už nepřichází s těžko stravitelnými „originálními novinkami“. (Vzpomeňme v této souvislosti třeba na čtyři roky starý Havlův projev v parlamentu, v němž užaslým poslancům navrhl financovat politické strany skrze jakýsi „společný fond“.)

V jednom ohledu však přesto naše situace úplně běžná není. Havel je momentálně v prezidentské funkci nenahraditelný. Stačí si představit, co by se dělo, kdyby kandidovat odmítl: v nynějším rozbouřeném moři domácí politiky by se mezi stranami strhla bitva, při níž by se nikdo nedohodl s nikým a výsledkem by s devadesátiprocentní jistotou byla volba politicky bezbarvé osoby typu profesora Švejcara.

Kdo po něm

Klasická parlamentní aritmetika mluví jasnou řečí: nezmění-li se do konce roku zásadnějším způsobem rozložení politických sil, respektive nebudou-li do té doby vypsány předčasné volby (a to je i díky tomu, že by je musel vyhlásit právě Havel, nepravděpodobné), má prezident své znovuzvolení jisté: pro ODS a ODA je Havel jednou z posledních bariér proti sílícímu Zemanovi a Lidový dům jej přitom nevnímá jako nebezpečí.

Už brzy možná budou o Havlově významu pro české dějiny a českou politiku napsány obdivné knihy i kritické vědecké studie. Pokud však bude skutečně za půl roku zvolen podruhé českým prezidentem, rychle se přiblíží doba, kdy se ústředním bodem jeho prezidentování stane něco jiného: otázka, kdo přijde po něm, neboť podle ústavy už potřetí kandidovat nemůže. Masaryk, s nímž má Havel společný odpor k stranictví, už dlouho před odchodem z pražského Hradu za svého následníka vybral a proti vůli politických stran tvrdě prosazoval Edvarda Beneše. Že to z dnešního pohledu nebyla nejlepší volba, platí stejně jako teze, že skutečně velký politik se pozná i podle toho, koho doporučí za svého nástupce.