Karlovarské elegie

Černý stín kočky - obrazová pointa úvodního šotu Jana Svěráka a zároveň logo letošního filmového festivalu v Karlových Varech - jako by během dní ztrácel svou zamýšlenou nevinnost a měnil se spíš v temnou inkoustovou skvrnu na pijáku. Osoba se sklony k iracionálnu by asi byla v pokušení přičítat takovému nebezpečnému znaku bůhvíjaké následky. Zhroucení počítačové sítě na úvod a následný chaos v distribuci vstupenek nebo hrozba atentátem před promítáním Formanova Přeletu přes kukaččí hnízdo by přitom byly trestem nejmenším. Ale i ten, kdo v magii žádnou zvláštní zálibu nenalézá, mohl blízko sebe v tom tragickém minulém týdnu cítit cosi jako zlověstnou černou pracku. Festival sice běžel bez potíží dál, z nezbytných „party“ - pokud víme - žádná zrušena nebyla, přijíždějící a hned odjíždějící tzv. hvězdy tlachaly nerušeně o kráse Karlových Varů nebo fantazírovaly o české povaze, moderátoři spolehlivě seli bonmoty a kašpařiny pro celou rodinu (viz televizní „minuty“), a přesto bylo tak lehké navodit si smutek a stesk. Přidal-li se k tomu ještě pocit, že kinematografie jde v poslední době jakýmsi podivným směrem, v němž na jedné straně stojí pochmurnost a brutalita, na druhé pak infantilita a mělkost, bylo na elegii zaděláno. A to i přesto, že výběr mezi více než dvěma stovkami předvedených filmů je vždy věcí subjektivní a nahodilou a při jinak volené osobní dramaturgii by to třeba mohlo vypadat i jinak.

Zmar ex Oriente

Karlovarský festival je "výspou…