Za léta své zjevné existence se pohled na nemoc AIDS - která vlastně ani „pravou“ nemocí není, nýbrž je možností všech jiných chorob - výrazně proměnil. V USA a v západní Evropě si dnes už jen naštěstí málokdo dovolí o této nemoci mluvit jako o „trestu za prostopášnost“ či jako o „odplatě za zvrácenost a hedonismus“. Řeči o „morální zkaženosti“ osob nakažených AIDS - jimiž zpočátku byli především homosexuálové a narkomani - byly odkázány do politického i lidského suterénu. AIDS je samozřejmě dál hrozivou chorobou, která ročně polyká desetitisíce obětí, přesto se s ní obecně již nespojují tak hororové a děsivé významy jako na jejím počátku, kdy bigotní představa „trestu božího“ se doplňovala s vizí sodomistických orgií, jež tento „teploušský mor“ údajně vyprodukovaly. Zhruba po patnácti letech života s AIDS je vnímání této nemoci mnohem střízlivější a věcnější. Moderní společnost se s ní musela naučit nějakým způsobem koexistovat, což znamená chápat AIDS nikoli jako fatální záležitost, týkající se navíc hlavně těch druhých, tedy jakýchsi „rizikových skupin“, které je nutné izolovat, nýbrž jako aktuální nebezpečí pro všechny, proti němuž je však možné něco podniknout, a pokud se to hned nezdaří, je alespoň nutné naučit se s ním žít - což znamená i zemřít.
Jedna z důležitých rolí v tomto úsilí zbavit AIDS nebezpečné démonologie, učinit z něj prostě fakt „našeho“ světa, patří americké esejistce Susan Sontagové, jedné z ikon západní liberální kultury, jejíž podobu už…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu