Znakem současného výtvarného umění přestává být postupně rám nebo podstavec, ale stává se jím čím dál tím více vlastnost daného předmětu „býti vystaven“. Přestává-li být co vystaveno (výstavní prostor může být reálný stejně tak jako „virtuální“), dílo svou uměleckost ztrácí.
Současné výstavní umění se často odvolává na Marcela Duchampa - uměním je samotný akt tvorby, tvůrčí počin sám o sobě - a dovádí jej do důsledku: výstava je evidencí tvůrčího aktu, respektive výstava je sama tvůrčí akt. Z výtvarného umění se tak stává postupně umění výstavní. Umělecký akt spočívá v umístění objektu do uměleckého prostoru. Tam může být, i zprostředkovaně, zahlédnut (odtud vizuální umění). Vystavované dílo nemusí v sobě obsahovat důvod, proč je vytvořeno (vystaveno) takovým a takovým způsobem, divák je často degradován na kontrolora katalogu. Pro výstavního umělce, kritika i diváka má tento přístup nesporné výhody. První nemusí o svém díle pochybovat („co je a co není umění!“ volá v zápalu), druhý eviduje souvislosti, zařazuje, srovnává, prosazuje, a stává se tak nenahraditelným - sám je umělec byť, ouha, se schopnostmi úředníka, poslední nemusí se trápit s vlastním názorem.
Nekonečný kruh
Úvahy o významu umění nebo daného uměleckého výtvoru mohou vést na jedné straně k paradoxu (například jen tehdy, připustíme-li konec umění, můžeme současné umění považovat za živé, jen tehdy považujeme-li současné umění za živé, přestáváme hovořit o smrti umění), na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
