Kniha 1: Plná sláma / Kniha 2: Nebezpečné dny

„Věřte mi, poctivý básník se může mnohého odvážit,“ napsal raný romantik Joseph von Eichendorff (1788–1857). Jeho knížka Ze života darmošlapa, patřící v Německu k nejoblíbenějším klasickým románům, líčí svobodné vandrování mladičkého tuláka, jehož naivní duše překypuje úžasem z veškerých krás světa a občas z ní vytryskne báseň. Přihlásit se k něčemu takovému ve věku krvavých seriálů a průmyslově obráběných perverzit jistou odvahu nepochybně vyžaduje. Jaroslav Vanča (* 1958), který si Eichendorffův výrok zvolil za motto k jedné své básni ve sbírce Plná sláma, to činí až umanutě. Toulá se Čechami a v okamžicích okouzlení z něj tryskají básně - žádné hutné zkratky, jimž nás navykla moderní poezie, ale důkladné meditace, popisy a kulturně-historické reminiscence. Opakovaně připomíná vlídnou malost a mírnost rodné krajiny: Malé jsou Čechy, malé jich megality, velká potřeba zázračných studánek. Tématem básní je to, co je obecně uznáno za poetické, přírodní scenerie, hory, luka, řeky, pole, jazyk je lehce archaický. Skoro vidíme, jak básník usedá na kámen vedle polní cesty, otře si pot, vytáhne notýsek a začne svědomitě sepisovat vše, co jej tváří v tvář takové kráse napadne. Zajímají ho jednak archetypy, skryté krajinné znaky, které se pokouší básnicky dešifrovat, a jednak pivo a ženské. Se suverenitou somnambula občas dospěje k překvapivým výrokům, podivuje se například, že v hrobech nenachází vstřícné úsměvy, a jinde zase tvrdí, že největší láska bývá k nepozření, zaživa nenajíš se dosyta. Čtenář mu je odpouští, neboť v obrozenecké autostylizaci a v těžkopádném, leč vytrvalém naplňování romantické představy poezie nachází zvláštní sebeironii a humor. Vanča je básníkem programově podivínským, hlásí se k tradici Demla, Reynka a Váchala a radostně se vžívá do role a gest poetického výstředníka. Jen do síly a přesnosti slov se vžít nedokáže, o to víc však kolem sebe vrší matná přídavná jména. Už jenom název: Plná sláma. Čím je u Vanči vycpána? Sláma je přece dutá (pokud ji nenaplňuje dým z viržinka anebo koktajl, o situaci na hnojištích nemluvě). Má na mysli smysluplnost? To by pak dosti nepoctivě šminkoval zcela vyprázdněnou banalitu.

Rehabilitovat chlapskou notu v poezii se ve své poslední sbírce Nebezpečné dny pokusil Jiří Rulf (* 1947). Už v předchozích knížkách Rádio Netopýr a Dech vítězů vášnivě prožíval deziluzi ze světa, který je vlídný jen k těm, kteří se v něm dovedou spokojeně zabydlet, a do krajnosti stupňoval napětí mezi patosem a výsměchem. I v Nebezpečných dnech je skutečnost potemnělá až hrůzyplná - například v mrazivém textu, kde básník se zupáckou dikcí tělocvikáře řídí rozcvičku lidských pozůstatků, končící povelem tak pohněte kostrou, vy mrtví z Bosny! - ale ztěžkla její protiváha: muž, který ví, že je stále ještě možné proti hrůze něco dělat. Hlavní roli v Rulfově jazyku hrají slovesa, jeho básně jsou mimořádně dynamické, akční, obraznost je dějová, metafory se odehrávají. Snad každý z textů ve sbírce je zápolením s mdlobou deprese, každý je zjevením, ale zároveň i vehementním zaříkáváním zoufalství.

Rulf ví, jak nesamozřejmým projevem je báseň a jak těžce se vymaňuje z konvenčního vnímání poezie. Na básníka v sobě hledí nedůvěřivě a neváhá ho občas denuncovat. Cítíme, že při psaní vlastně báseň teprve hledá a že ji také někdy nenajde. To pak zůstane jen u vzrušených, nepříliš srozumitelných gest. Jeho poselství je však zřejmé. Zatímco předchozí sbírky zachycují niterný konflikt osamělého, zraněného jedince s konvenční společností, tady své současníky oslovuje. Říká jim, že dny jsou nebezpečné a doba, v níž je rubem svobody surovost, vyžaduje odvahu. V rejstříku současných básnických postojů ke skutečnosti má ten Rulfův specifickou váhu - už jen jako osobitá, vnitřně prožitá reakce na atmosféru poloviny devadesátých let.

Jaroslav Vanča: Plná sláma. Vydal Dům medicíny, Praha 1997, ilustrace Emanuel Ranný, 92 stran.

Jiří Rulf: Nebezpečné dny. Vydal Český spisovatel, Praha 1996, 64 stran, 68 Kč.