Jen málokterá rocková hvězda má to štěstí, že zemře na vrcholu kariéry, případně v momentě, kdy se jí podařilo definovat a naplnit svůj vlastní styl. Takový problém se nejčastěji „řeší“ pouhou fyzickou přítomností na pódiu nebo ve studiu: stárnoucím hudebníkům, veteránům a rockovým penzistům dodává na vážnosti už pouhá skutečnost, že ještě nezemřeli a že po všechna ta léta svou muziku stále provozují, ačkoliv se jí třeba nijak zvlášť dobře neživí. Co si ale mají počít ti, jejichž koncerty pořád přitahují desetitisíce a obživu z toho mají více než slušnou? Většinou se snaží svou hvězdnou chvíli trochu prodloužit a to, s čím prorazili, nějakým způsobem opakovat, což často znamená vykastrovat všechno, co na jejich hudbě bylo kdysi původní. Čili získávat další a další fanoušky řetězením projevů tvůrčí senility.
Mamince a Pánu Bohu
Irští U2 se svým statusem superhvězd vždycky, někdy i dost okatě, zápolili. Potíž je ale v tom, že lidem, jejichž každé slovo může být chápáno jako součást „public relations“, lze veřejnou revoltu proti sobě samým těžko stoprocentně věřit. Pokud se však soustředíme výhradně na hudbu této čtveřice, zjistíme, že se jí daří zvládat své postavení „největší kapely na světě“ i prosté stárnutí vcelku důstojně.
Skupina, která téměř po dvě desetiletí své existence nezměnila sestavu, se proslavila především díky svým prvním pěti albům, jež obsahovala písně sladké i dravé, vždy však určitým způsobem vroucí a „pozitivní“. Skladby…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu