Zkratka NATO se objevuje v českém tisku stále častěji, avšak zprávy o nynějších válečných operacích Turecka, jednoho z členů Severoatlantické aliance, jsou vyhrazeny jen opravdu pozorným čtenářům: už od 14. května probíhá zahraniční tažení turecké armády na severu Iráku. Ankara se snaží zpacifikovat povstalce z - turecké - Strany kurdských pracujících (PKK), kteří se do severního Iráku uchýlili a podnikají odtamtud výboje na území Turecka.
Toto porušení mezinárodního práva příliš netrápí ani západní spojence Ankary. Mnohem hlasitěji než decentní protesty několika západních diplomatů a šéfa OSN tak zazněl křik kurdských demonstrantů, kteří ve snaze upozornit na dění v horách severního Iráku vtrhli do ženevského sídla světové organizace. Kurdové přitom oprášili i jedno z hesel, které se naposledy uplatnilo za války v Perském zálivu: kdyby Kuvajt nebyl ropným a prozápadně orientovaným státem, irácká armáda by v něm patrně zůstala dodnes. Pětadvacet milionů Kurdů však nemá vlastní stát, natož ropu, a Turecko (jež chce vstoupit i do Evropské unie) tak může v akci nerušeně pokračovat.
Bez velmoci v zádech
Novodobou éru neradostných dějin Kurdů, rozesetých v horských oblastech na pomezí dnešního Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie, odstartoval pád osmanské říše a následná nechuť světových i regionálních mocností poskytnout tomuto národu samostatnost. Za Kurdy navíc nikdy nestála žádná velmoc, jako je tomu v případě dalších blízkovýchodních rivalů, Židů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu