Co ukázalo hlasování o důvěře

Tváří v tvář výsledku hlasování o důvěře vládě to vypadá, že nervozita uplynulých dnů byla jen prázdnou bublinou. Suchá řeč faktů je následující: nejprve se koaliční trojka dohodla na novém složení vlády, prezident vládě schválil její „stabilizační a ozdravný program“ a důvěru dostal staronový Klausův kabinet i od sněmovny. Skoro by se tedy dalo říci, že „česká krize“ skončila tak, jak začala: premiér jenom přiznal chyby a do vlády přišli dva noví ministři. Mají tedy pravdu ti, kteří tvrdí, že už se v České republice nemůže mnoho změnit a že se u nás podobně jako v poválečné Itálii politika mění na nesrozumitelný boj ve skrytu vládních či parlamentních kuloárů?

Vláda nesmí padnout

Zatím vždy, když české politice posledních pěti let hrozila nějaká větší změna, našlo se z krize východisko. Když před dvěma lety nechtěli lidovci hlasovat pro zásadní reformu sociálního systému, získala ODS hlasy moravské ČMUS a reforma prošla. Při loňské diskusi nad rozpočtem koalice obdržela potřebné hlasy od sociálních demokratů a i nyní dostala důvěru díky hlasu odpadlíka Josefa Wagnera. Viděno touto optikou mají spekulace, že se vláda dozajista zhroutí na podzim při schvalování příštího rozpočtu, hodnotu zbožného přání. Logika, podle níž se u nás v krizi postupuje, je totiž vskutku ďábelská: poslanci nemohou vyslovit nedůvěru vládě a členové ODS nemohou sesadit svého předsedu, protože by tím celou zemi uvrhli „do zmatku a nestability“. Podle tohoto pravidla nelze ovšem odvolat ani vládu, která republiku zavede do skutečně hlubokých problémů, neboť pak by přece byla hrozba nestability ještě větší než teď.

Historie první republiky nás učí, že tato filozofie vede k vytváření velkých koalic a kompromisních vlád, kterým nejde o víc než udržet status quo, jenž se pak zhroutí i s celým režimem při prvním nárazu zvenčí. Jistě, můžeme se utěšovat tím, že pokud se staneme členy NATO, budeme přinejmenším před ohrožením zvenčí do značné míry chráněni. Vlastních problémů nás to však nezbaví.

Zkušenost západoevropských demokracií nabízí dvě různé cesty. V Itálii bylo zvykem hlasovat o důvěře několikrát do roka a měnit vlády skoro každý rok. Přesto se v zájmu stability a z obavy, aby se do vlády nedostali komunisté nebo fašisté, nikdy mnoho neměnilo: politika byla výsadou stále stejných tváří a stále stejných stran se stejnými programy. Vše skončilo až poměrně nedávno „revolucí soudců“, kteří v rámce boje proti korupci svrhli dosavadní vládní špičky - a společnost si vynutila změnu poměrného volebního systému na systém většinový.

Český smrádek

Poměrný volební systém (i když ne úplně čistý) s existencí mamutích stran a s tradicí dlouho sloužících kancléřů mají v Německu. Znalci tamní politické scény ale připomínají, že od války tu ještě žádná strana volby nevyhrála: sociální demokraté se po Adenauerově éře dostali k moci jen prostřednictvím mezistupně velké koalice a CDU se pak k moci vrátila jen díky liberálům, kteří se rozhodli přerušit styky s levicí a spolupracovat raději s Kohlem.

K následování německého modelu stability nám zatím schází nejen důvěryhodná sociální demokracie, ale především politik formátu Helmuta Kohla. Proto se můžeme jen dohadovat, zda se některá z vládních stran vůbec někdy v budoucnu odhodlá „ohrozit stabilitu“ do té míry, aby aspoň „po německu“ vyměnila své koaliční partnery za jiné. Manévrovací prostor má k tomu vinou silných pozic extremistických stran o mnoho menší než strany u našich západních sousedů.

Sečteno a podtrženo: strašidlem české politiky není ani hrozba pádu vlády, ani to nejsou blížící se předčasné volby, ale jakýsi stav trvalého politického smrádku. A nebo jinak: to, že Klaus někdy podá demisi, je méně pravděpodobnější, než že vytvoří koalici se Zemanem.