Češi go home!

Na karimatkách i na holé zemi, schouleni ke zdím malostranských domů, polehávají ve spacácích desítky mladých lidí. Úderem šesté hodiny ranní se provizorní tábořiště pomalu probouzí. Mladé dívky přivážejí v termoskách svým rozespalým chlapcům kávu na zahřátí. Je pátek 13. června a před americkou ambasádou v Praze na Tržišti končí další noc, kterou zde v posledních dnech pravidelně tráví všichni zájemci o prázdninový pobyt ve Spojených státech. K vysněné cestě za oceán jim ve většině případů chybí už jen zdánlivá maličkost: vstupní vízum. Dostat se k němu ovšem není žádná legrace a ani trpělivost při celonočním čekání neznamená pro občany Česka automaticky úspěch.

Všichni za jeden provázek

„Teď jsem tady přesně čtyřiadvacet hodin,“ vypráví dvaadvacetiletý Pavel, student přírodních věd. „V osm by měli začít rozdávat lístky na pondělí. Tentokrát už bych ho snad měl dostat. Už dvakrát jsem tady čekal úplně zbytečně.“ Slovo „lístek“ má v davu před velvyslanectvím magickou moc. Zájem o americká víza je totiž tak obrovský, že kandidáti cesty do USA musí absolvovat hned dvě návštěvy zapadlé pražské uličky. Při první si adept jde „jen“ pro červený papírek s pořadovým číslem. To ho opravňuje k příchodu v další určený den, v jehož třech úředních hodinách by se už konečně měl setkat s pracovníky ambasády. V tržní společnosti existují samozřejmě i možnosti pro ty, kterým nocleh na dlažbě nevyhovuje. Z aktuální nabídky minulého pátku si movitější zájemce mohl buď najmout člověka, který frontu „odstojí“ (taxa 100 korun na hodinu), nebo si ráno přímo „koupit“ místo v řadě (kolem sedmé se jeho cena vyšplhala až na pět tisíc). Vysoké ceny jsou v logice věci: američtí úředníci denně mezi dav nevypustí víc než stovku „vstupenek“.

Hysterie, která v posledních dnech panuje na Malé Straně, je pro americké diplomaty jen málo pochopitelná. O vízum je totiž možné žádat také poštou nebo prostřednictvím zvláštní schránky, kterou kromě lidí starších padesáti let a těch, kteří už v minulosti vízum získali, mohou používat i žadatelé o víza studentská, služební či pro výměnné pobyty. „To je mi úplně na nic,“ komentuje úřední postup už citovaný Pavel. „Mám letenky na příští čtvrtek, a když to vízum nedostanu teď, patnáct tisíc a všechny přípravy jsou v háji.“

V osm hodin ráno, kdy na ambasádě začíná pracovní doba, nervozita vrcholí. Ochranka pouští po malých skupinkách do prostor ambasády šťastné majitele „pátečních“ lístků. Ti měli mimořádné štěstí: ve čtvrtek sice velvyslanectví pro veřejnost nefunguje, v poledne však z ničeho nic jeden z úředníků rozdělil „mimo protokol“ vlastně náhodným zájemcům padesátku propustek. Dav nedočkavých žadatelů se namáčkne téměř až do vchodu impozantní budovy. Za chvíli má přitom přijet do práce velvyslankyně Jenonne Walkerová. „Okamžitě všichni ustupte za provázek na chodník,“ vydává zvýšeným hlasem pokyny jeden ze strážců. „Jinak ambasádu zavřeme a nebudeme víza vůbec vydávat.“ Situaci se snaží dát řád jeden z diplomatů: „Ti, co mají lístky, mohou jít postupně dál. Vy ostatní přijďte ve tři hodiny, to budou lístky na pondělí.“ Slova vyvolávají salvy nesouhlasu, ale za chvíli už je dav spořádaně vměstnán do sedmdesátimetrové fronty na chodníku. A v devět hodin je konečně většina nocležníků odměněna: jedna z úřednic přece jen rozdává vysněné červené „pondělní“ lístky.

USA slzám nevěří

Mluvčí americké ambasády Jocelyn Greenová sice tvrdí, že pro ty, kteří nejsou na seznamu teroristů či v minulosti nespáchali v USA nějaký delikt, jsou dveře do země otevřené, praxe je ale přece jen trochu jiná. Čeští žadatelé si v poslední době často stěžují, že jim američtí úředníci mnohdy odmítají bez jakéhokoli zdůvodnění víza vydat. Američané se brání tím, že na to podle svých zákonů mají svaté právo a že prý zvýšená ostražitost souvisí s rostoucím počtem Čechů, kteří v USA pod pláštíkem turistiky nelegálně pracují. Třiadvacetiletou Alici, která vyšla minulý pátek z budovy velvyslanectví se slzami v očích, ovšem toto vysvětlení neuspokojuje. „Měla jsem jet za příbuznými do Bostonu. Všechno jsem měla v pořádku, ukázala jsem pozvání, ale vízum jsem stejně nedostala. Řekli mi jen, že mi nevěří.“

Ještě před rokem se přitom zdálo, že podobné historky už budou brzy minulostí. V půlce loňského března tehdejší český ambasador ve Washingtonu Michael Žantovský slavnostně prohlásil, že „v dohledné době bude liberalizován vízový režim s USA“. Jeho slova potvrdila i tehdejší mluvčí americké ambasády v Praze, dokonce i upřesnila možný termín zrušení víz: konec roku 1996. Dnes jsme o šest měsíců dál a všechno je jinak. Mluvčí ministerstva zahraničí Karel Borůvka opatrně mluví o „složitých jednáních“ a „víře v jejich dobrý konec“, zkušení diplomaté se však mimo mikrofon vyjadřují daleko jednoznačněji: v tuto chvíli prý Česká republika nemá v podstatě šanci. Podle expertů byla naše země úspěchu nejblíže právě v době Žantovského optimistických prohlášení. Podle tehdy platného amerického zákona totiž mohla země „na zkoušku“ dosáhnout bezvízového styku alespoň na běžnou dobu devadesáti dnů účastí v tzv. Visa Waiver Pilot Program (VWPP). Podmínkou byl počet odmítnutých žadatelů pod dvě procenta dva roky po sobě, spolehlivá pasová politika a strojově čtené pasy. To vše česká strana (po příslibu vnitra zlepšit tuzemské doklady) splňovala, ke vstupu do VWPP však stále nedocházelo. „Nakonec jsme zjistili, že žábou na prameni je FBI, která ještě nechce, aby postkomunistické země měly bezvízový styk,“ říká jeden z vysoce postavených diplomatů. Když se konečně podařilo FBI přesvědčit, bylo už pozdě. Loni v září se totiž v zákoně o VWPP snížilo povolené procento odmítnutých, takže jeho podmínky už nesplňujeme.