Utrpení mladého Šimečky

Nejprve prosté tvrzení: česká literatura byla - a dosud snad i je - na Slovensku přijímána vždy s neporovnatelně větším zájmem než slovenská v Čechách. Zatímco znalost Čapka, Hrabala, Seiferta, možná i Vaculíka a Kundery patří k samozřejmé výbavě slovenského čtenáře (kteří je čtou pochopitelně česky), lze snad říci, že povědomí zdejšího standardního intelektuála o slovenských autorech je tradičně mlhavé, pocitové a nahodilé. Příčiny takové disproporce nejsou jen v tom, že toho česká próza a poezie nejspíš může více nabídnout (což je ovšem typické přesvědčení paternalisty), ale i v letitém pocitu kulturní soběstačnosti, v tom druhu provincionálního světáctví, které přeskakuje své sousedy, a když už, tak hledí rovnou do Paříže nebo za oceán.

Vydáním jedné knihy současného slovenského autora v jednom významném pražském nakladatelství se sice na takovém poměru nic nezmění, ale tím spíš je tu důvod k zvýšené pozornosti.

Z líhně Snáře

Autobiografický román Martina M. Šimečky (nar. 1957) Záujem totiž může posloužit i jako reflexní materiál pro krátké a zkratkovité rozumování o posunu, který prodělala v devadesátých letech česká próza - a v přeneseném významu i její autoři. Odsuneme-li stranou významnou vlnu tzv. deníkové literatury, přesněji literatury „vně syžetu“ (přičemž ta nejlepší díla vznikala dlouho před listopadem - to ostatní byly už jen ohlasy), stal se pro zdejší, především tu „mladší“ literaturu příznačný nástup bujného karnevalu…