Levice v pragmatickém tričku

Vítězstvím socialistů Lionela Jospina ve Francii se levice stala dominantní evropskou politickou silou a nelze to nijak zpochybnit. Miloš Zeman a domácí levicová opozice se hlasitě radují. Nelze se jim divit; podobné příležitosti by využil každý politik. Ostatně i švédský sociálnědemokratický předseda vlády Gören Persson tvrdí, že Evropou se „řítí levicová smršť“. Podíváme-li se však pod povrch věcí, zjistíme, že to s posunem starého kontinentu směrem k levicovým idejím není až tak jednoduché. Současné změny na politické mapě Evropy nelze totiž nijak globalizovat, neboť jejich příčiny jsou rozdílné.

Stále méně ideologie

Britské volby, v nichž zvítězili labouristé, proběhly teprve před pěti týdny a francouzská levice vyhrála v předčasných volbách, které prezident Chirac vůbec vyhlašovat nemusel. Nicméně utěšovat se tím, že ještě před měsícem byla politická mapa Evropy úplně jiná, by bylo laciné. Faktem je, že dnes jsou jedinými pravicovými premiéry v západní Evropě Helmut Kohl a španělský premiér Aznar. (Pokud vezmeme v úvahu i střední a východní Evropu, můžeme mezi pravý střed zařadit ještě naši vládní koalici a po nedávných prudkých zvratech také vládní koalici rumunskou a bulharskou.) Je tedy evropská pravice v rozkladu?

Při hledání odpovědi je nejprve třeba podívat se na to, jaká „levice“ to vlastně v Evropě vítězí. Dobrým příkladem je Británie. Zde se politologové vesměs shodují, že britské volby byly především hlasováním o změně.…