Písnička Karla Černocha o věčném kamarádství kovbojů dozněla a na duši je náhle tak nějak sladkobolně. Třináctý díl seriálu Zdivočelá země skončil přitom právě v nejlepším, totiž v nejhorším: Maděra dobývá uran, země je na začátku padesátých let, statek s odrůstajícími hochy, věrnou Ilonkou a šlachovitým Kandou se asi jen těžko ubrání kolektivizaci, převrat v nedohlednu. Jak je to možné, že to tak „divně“ - asi špatně - dopadlo, když to přece po celou dobu dopadalo dobře, ptáme se s televizním divákem a říkáme si, že seriály by měly končit happy endem, že kovbojové Cassidy, Harry a Smajl by měli na závěr zvonit klíči na Václavském náměstí, založit OF a pak mít určité potíže s restitucí. A Maděra by měl dostat státní vyznamenání, a to hezky v televizi a ne až v druhém dílu Stránského fresky, Aukce se jmenuje - kdo to má číst? Nebo se aspoň - jako bývalý mukl - měl dožít bezplatné jízdenky na vlak. Na co vlastně televizní seriál potřebuje nějaká padesátá léta, nějaký komunismus, nějaké dějiny? V Nemocnici na kraji města žádné dějiny nebyly, a jaká byla! Vždyť ten komunismus trval strašně dlouho, tak jak má kladný hrdina být celou tu dobu kladný? Ještě že sovětští poradci zřídili ty uranové doly…
Dobrý a ještě lepší
Na Stránského literární předloze Zdivočelé země je dojemný jeden fakt: nekomplikovanost, nelomenost, dokonce čirá průzračnost kladnosti kladných hrdinů. Něco takového v české, trochu vážněji myšlené, próze najdeme naposledy, no ano, v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu