Pár minut před koncem filmu Aki Kaurismäkiho Drž si šátek, Taťáno bleskne Valtovi, jednomu z hrdinů, hlavou snová vidina. Spolu s přítelem a dvěma sovětskými děvčaty prorazí černou volhou výkladní skříň kavárny, zabrzdí před barem a nonšalantně si poručí: „Malou kávu.“ Je to nejzazší mez, kam dosáhne jeho fantazie, je to k smíchu, ale není to ubohé. Letos čtyřicetiletý Fin Aki Kaurismäki totiž ve svých filmech vytváří postavy, které zpravidla nevynikají krásou, intelektem ani pracovitostí, ale přesto jsou obdařeny zvláštní jiskrou. Mají něco společného s Chaplinovým Tulákem či Felliniho Gelsominou. Jejich zarputilý smutek, vnitřní čistota, půvab obyčejnosti a ironie, s níž na ně režisér pohlíží, jsou hlavním důvodem, proč je Aki Kaurismäki něčím víc než dryáčnickým „nezávislým“ umělcem.
Dva muži ve volze
Finsko, začátek šedesátých let. Dvojice přátel se rozhodne podniknout výlet za hranice všedních dnů. Krejčí Valto zamkne autoritativní matku do spíže a společně s automechanikem Reinem táhnou venkovem za burácení rokenrolu. Valto pije tolik kávy, až se třese, Reino vyprazdňuje jednu láhev vodky za druhou. I při provozování své mánie ale zůstávají oba seversky zachmuření. Je čas společenských rebelů, elektrických kytar a road movies, jenže Finsko zůstává malou zemí na výspě civilizace, kam tohle všechno doléhá skoro ze stejné dálky, jako do tehdejšího Sovětského svazu. Hrdinové naberou dvě sovětské stopařky a vezou je do přístavu. Je tu příslib…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
