Bída přirovnání

Pro Miloše Zemana se atributy nacistického Německa pomalu stávají při popisu současného režimu normou. Jednou přirovná předsedu vlády k Hitlerovi, podruhé (jako minulý týden v Právu) se přizná, že při pohledu na zdejší občany se mu vybavují tváře Goebbelsových posluchačů z konce války. Na začátku měsíce konstatoval, že „žalobou zpochybňující naše vlastnictví Lidového domu se ministerstvo financí zařadilo po bok nacistů, kteří totéž provedli v roce 1939, a po bok českých komunistů, kteří totéž provedli v roce 1948“. Doplňme, že s touto přirovnávací mánií nezůstává Zeman sám: Děkan I. lékařské fakulty UK doc. MUDr. Petr Hach prohlásil, že vláda „svým postupem ve věci Všeobecné fakultní nemocnice připravuje něco podobného, co udělali němečtí okupanti v roce 1939 při zavírání vysokých škol a co udělali komunisté po roce 1948“.

Plác sem, plác tam

Jazyk politiky přitahuje samozřejmě nejrůznější druhy nehorázností. Lehkomyslné a vulgarizující historické metafory jsou přitom zvláště oblíbenou figurou: zní vlastenecky, a tedy emocionálně. V emočně citlivé oblasti se nalézají především činy nacistů a komunistů - těch druhých však už v menší míře a ne u každého. Politik se sklonem k demagogii miluje tyto emočně citlivé oblasti. Bez rozpaků připlácne fašisty a bolševiky ke Klausovi. K tomu, aby se politický protivník připojil k hromadným vrahům, mu stačí, aby jen naznačil možnost snížení kapacity lůžek nebo pozastavil účty politické strany. Řečník-metaforik ve své paralýze vidí příležitost ke srovnání v čemkoli: koneckonců jedním z tisíců dílčích výsledků nacistického či komunistického útlaku bylo, že režim vskutku zavřel lékařskou fakultu (napadlo toto nyní někoho?), respektive zkonfiskoval Lidový dům (hrozí něco takového sociální demokracii?).

Pro takové přirovnávače nacismus a komunismus nejsou mrtví a týraní, nejsou to Osvětim a Kolyma, panská rasa a třídní boj, bezpráví bez konce, diktatura, pro kterou byly nároky nějaké lékařské fakulty, natož pak Lidového domu, směšnou podružností. Takový režim řeší podobné patálie jedním škrtem pera a představa, že by nechal jen tak někoho řečnit, je zcela směšná. Pro tvůrce našich metafor jsou to zřejmě podružnosti, jimiž se netřeba zabývat. Žonglují s historickými ději a pojmy, jako kdyby šlo jen o prázdné bezobsažné bubliny, které je možné podle libosti přilepit k čemukoli. Jsou to ti, o kterých filozof Santayana napsal, že zmatení a zfalšování jakéhokoli významu jim dělá stejný problém jako zašlápnout mravence. Co lze čekat od osob, jež nyní nerozlišují, čím se demokracie odděluje od diktatury? Budou to vědět, až třeba jednou budou u moci oni?

Nutkání demagoga

Političtí tvůrci metafor možná nejsou schopni říci nic za sebe, dělá jim potíž pojmenovat jev prostě a výstižně. Hned je obsedantně napadá nějaká zvrhlá ideologie, jejíž jméno v podstatě nahrazuje lidový vulgarismus. Třeba chtějí říci, že na ministerstvu financí či zdravotnictví jsou lumpové a skety. Jenomže neovládnutelné nutkání a demagogický instinkt je táhnou k jinému, v jejich očích „politologičtějšímu“ slovníku.

Každé přirovnání je jistým násilím na skutečnosti. Jistěže existují takové metafory, které umožňují na věc pohlédnout z nezvyklého úhlu, oklikou se přiblížit k jádru problému - nemluvíme teď o poezii… Metafory sloužící politice a vzniklé z politického jazyka takové však až na výjimky nejsou. Naopak, jazyk se v nich stává nepřesným a hloupým, což zase umožňuje, aby se hloupé stávalo myšlení. Možná to však jejich tvůrci tak chtějí.