Pět žen a jeden nevidomý

Křeslo po bývalém vicepremiérovi Michaelu Heseltinovi na úřadu vlády ještě nestačilo vychladnout, když se do něj usadil bývalý námořní kuchař a odborář John Prescott. „Mám pořád pocit, že mě někdo probudí a řekne mi, že to všechno byl jen nádherný sen,“ pravil a na novinové fotografii se usmíval od ucha k uchu.

Také Robin Cook, ryšavý šéf britské diplomacie ze Skotska s prořídlým vousem, byl ve svém prvním oficiálním prohlášení sarkasticky upřímný: „Celých osmnáct let jsem se pokoušel zbavit svůj titul přívlastku ‚stínový‘ a těší mě, že jsem svůj vlastní stín nakonec setřásl.“

Nového úřadu se nemohl nabažit ani „kancléř pokladu“, ministr financí Gordon Brown. Když se před ním poprvé otevřela jeho kancelář, zavřel se v ní - o samotě - na tři hodiny. Možná přemýšlel, jak zůstat „ocelovým“ strážcem státních financí, jak sliboval voličům, nebo se také bál, že je to jen sen.

Jak dostát zvyklostem

Volby z 1. května po osmnácti letech úplně vyměnily britskou vládní garnituru. Tony Blair potřeboval na vytvoření kabinetu jen 36 hodin. Práci mu ulehčily britské zvyklosti, neboť při absenci psané ústavy právě ony určují státotvorné rituály. Jedna z těchto zvyklostí říká, že vítězný premiér jmenuje svůj vládní tým pouze z poslanců, kteří byli zvoleni do Dolní sněmovny. Druhá zvyklost praví, že by měl vybírat především ze „stínových“ ministrů, kteří při něm stáli v opozici.

Výměna vládních stráží je v Británii rychlá, krutá, a nikoliv…