„Hodnoty nelze dokazovat, lze na ně pouze ukazovat“, napsal literární vědec Milan Jankovič na závěr svých nedávno vydaných Kapitol z poetiky Bohumila Hrabala. Je to výrok univerzální, platný vždy, setká-li se člověk s dílem, u něhož si je jist, že o hodnotu jde, jenom prostě neví, zda ji lze slovy přesvědčivě vyjádřit. S ohledem na ono omezení, to tu na hned úvod bezelstně vybalíme: tvorba Filipa Topola a jeho Psích vojáků představuje jednu z originálních hodnot současného českého umění vůbec. Je to totiž hodnota zcela svébytná, nesouvisející s žádnými módními móresy, a přitom napojená na zdejší tradici i „ducha doby“, hodnota, v níž se spojuje dnes vůbec ne samozřejmé osobní ručení za dílo s vůlí po sebepřesahu, po intenzitě sdělovaného, po tíze obsahu - a to zároveň s gestem jakési tragiironické lehkostí výrazu, nebo jak to nazvat. V české (rockové) hudbě nejspíš neexistuje případ celistvějšího a osobnějšího vyjádření sebe a světa, působivějšího spojení exprese s intelektem, těsnější symbiózy kultu básníka s rolí rozervence. Topol je raritním zjevem, který jako by přímo odpuzoval banálno a primitivno a to v oblasti, jež - zvláště její masovější křídlo - banalitu a primitivismus často přímo potřebuje. Ostatně měli bychom asi problém, kdybychom srovnatelný případ hledali v jiných uměleckých žánrech.
Jako seržant Pepper
Na popsání hudební charakteristiky Topolových Psích vojáků - například jejich proměn za poslední roky - jsou osoby povolanější.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu