Otázka uvolnění cen energií nebyla během nedávné koaliční konference o deregulaci dořešena pro „všeobecnou únavu“ jejích aktérů. Věc tak prakticky ustrnula na přetahování se ministerstva financí a ministerstva průmyslu a obchodu o procenta a časové horizonty jednotlivých deregulačních návrhů.
Jeden princip
Problémem, který deregulaci cen energií dělá složitějším než například uvolnění cen nájemného, je existence tzv. přirozeného monopolu. Právě podniky státní či kvazistátní (většinou přirozené monopoly) přitom zaznamenávají největší mzdový nárůst a jsou nejméně schopny omezovat náklady. Opakovaná snaha o jejich regulaci a následné ministerské vypočítávání „tržní“ ceny se většinou periodicky hroutí. Kámen úrazu spočívá v tom, že regulovaný monopol nemá zásadnější důvod udržovat své náklady na uzdě: ať jsou totiž jakkoli vysoké, vždy budou nakonec uhrazeny. (Pro ilustraci: u nás stát například přispívá dotacemi teplárnám, které účtují domácnostem až šestkrát více tepla, než jsou radiátory vůbec schopny fyzicky vyzářit).
Způsob, jak tento bludný kruh rozetnout, je přesně definovat přirozený monopol. Ten má vždy a všude tři základní části: za prvé je to produkce statku, za druhé prostředek pro jeho transport a za třetí jeho prodej či doručení. Z čistě ekonomického hlediska je ovšem skutečným přirozeným monopolem pouze druhá část (transport). V některých oblastech o tom nikdo nepochybuje (dálnice, autobusoví dopravci), v některých ovšem už ano …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
