V Lidových novinách si bylo možné před týdnem přečíst tyto věty Ivana Klímy: „Když jsem nedávno psal o kritice, nezmínil jsem jeden z jejích rysů, jímž výrazně přispívá k ovzduší ve společnosti. Mám na mysli negativismus, v němž si zvlášť část mladé kritiky libuje.“ Není teď důležité hledat konkrétní a osobní příčiny, které spisovatele k takovému výroku vedly - i když jisté tušení máme… Doplňme jen, že jde o rozvinutí asi dva měsíce staré Klímovy úvahy, v níž konstatuje starou moudrost, že kritika vlastně k ničemu moc není, neboť ona potřebuje umělce, a ne naopak. Z hlediska selského rozumu nelze než dát takovému postoji za pravdu, avšak s tím, že by bylo možné jít ještě dál a položit dialekticky otázku, zda umění vůbec potřebuje umělce, a rovnou se při té příležitosti zeptat, zda tedy není rolí kritiky chránit umění před umělci, pro jistotu je přímo od něj odhánět. S lítostí však přiznáváme, že o takové moci si její řídnoucí, často zakřiknuté a dezorientované řady mohou nechat jen zdát či o tom s nostalgií čítat.
Povzbudivá zvěst
Je proto svým způsobem velmi překvapivé dočíst se z pera váženého autora sdělení, že kritika výrazně přispívá k ovzduší ve společnosti. Kritik se totiž často ocitá téměř na pokraji zoufalství: stokrát si může napsat, že cosi za nic nestojí, a stejně se na to národ hrne, a jindy se naopak může přetrhnout s chválou svého oblíbence - a stejně si zbudou jen oni dva. Skoro už by ve své beznaději uvěřil poselství inzerátu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu